Michaelkroh | Příčiny pádu sociální demokracie

Média jsou plná spekulací a zaručených zpráv o personálních změnách v čele ČSSD a Bohuslav Sobotka možná odpočítává poslední hodiny svého donedávna ještě oslnivého předsednictví. Vedení strany je zoufalé z propadu preferencí, který je už zřetelný a nedá se svést na chybnou metodiku nebo dokonce "cinknutí" průzkumů. Už i premiérovi nejbližší evidentně ztratili trpělivost a derou se na jeho místo ve snaze vylepšit image nejstarší politické strany v Čechách. Lubomír Zaorálek je určitě lepší rétor než škrobený a suchopárný Sobotka a má u spolustraníků výhodu i v tom, že je na rozdíl od premiéra ateista a tudíž může opět pozvednout tradiční bojovný antiklerikalismus, na který část voličů bude určitě slyšet.

Nicméně ani možné (a navíc ne zcela jisté) personální změny nepřinesou více než upevnění druhého místa na pomyslném volebním žebříčku. Pokles obliby sociální demokracie má totiž hlubší příčiny a nelze je vyřešit krátkodobými marketingovými tahy. Zasahuje prakticky celou Evropu a ani dílčí úspěch Jeremyho Corbyna ve Velké Británii na tom nic nemění.

Jaké jsou hlavní příčiny tohoto poklesu? Je jich více a lze je rozdělit na programové a personální. Až zhruba do konce padesátých let byly programy sociálně demokratických stran alespoň slovně v podstatě socialistické. Kdo si s odstupem půlstoletí přečte například slavný Godesbergský program německé SPD, nevyjde z úžasu nad ostrou kritikou kapitalismu, která by dneska vzbudila jen shovívavý úsměv. To už je minulostí, sociální demokracie v tichosti opustila zásadní sociální požadavky a protikapitalistickou rétoriku a přijala měšťáckou pozici mírně pokrokové liberální středové strany zastupující zájmy bohatnoucích středních vrstev. O záměně či alespoň hluboké reformě kapitalismu nelze nyní v rámci sociální demokracie ani teoreticky uvažovat. Ideologicky převzala neoliberální ekonomické a politologické koncepty, přičemž zcela chybně ztotožňovala zánik bolševického modelu socialismu s porážkou socialismu vůbec. Zprvu se jí dařilo, neboť těžila z konkurenční výhody vůči krachujícím či v těžké krizi se nalézajícím komunistickým stranám a přebírala jejich voliče. I tento zdroj voličů a sympatizantů se však poměrně rychle vyčerpal a reformistické strany začala opouštět i část voličů ze středních vrstev, která viděla razantnější hájení svých materiálních zájmů politickou pravicí.

Tvrdou ránu reformistům zasadila světová hospodářská a finanční krize v konci první dekády tohoto století. Nejenže pohřbila iluze o levných hypotékách pro nízkopříjmové vrstvy, ale odkryla hluboké rozpory soudobého neoliberálního kapitalistického systému. Naivním kosmopolitům a "kulturním socialistům" ukázala, že spoléhat na globalizaci jako lék na neduhy spoléhat nelze a že ani projekt Evropské unie nezabránil zvyšování rozdílů mezi státy a mezi jednotlivými sociálními skupinami uvnitř nich. Bohatí jsou i v sociálním státě stále bohatší a chudí zůstávají chudí. Většina světového bohatství zůstává v rukou jednoho procenta obyvatel. Jak názorně dokázal na statistických datech známý ekonom Thomas Piketty, rozdíly ve společnosti co do důchodů jsou na úrovni "la belle epoque" před první světovou válkou. Svět není bezpečnější a stále více připomíná právě situaci vedoucí ke globálnímu konfliktu. Míra korupce se rovněž příliš nesnížila ani díky "zázračným" evropským receptům s veřejnými soutěžemi. Koncept drobných reforem prosazovaných sociální demokracií prostě selhal a hledají se jiná, radikálnější řešení. Ty už ale voliči nechtějí svěřit do rukou reformistů a levicových liberálů, kteří je tolikrát zklamali, ale dávají přednost novým subjektům typu českého ANO či Macrona ve Francii. Je prakticky jisté, že se časem zklamou, ale není jisté, zda sociální demokracie využije toto období k vlastní hluboké reformě, tolik je zakořeněna v neoliberálním systému.

S krizí programovou se úzce váže i krize personální. Generace bývalých protifašistických bojovníků typu Willyho Brandta či Francoise Mitteranda až dávno opustila tento svět a místo nich nastoupili bezbarví technokratičtí manažeři a marketéři. Ti nevítězí proto, že svoje vůdcovské schopnosti prokázali v odboji či na frontách druhé světové války, ale že se dovedou nejlépe orientovat ve spleti byrokratických předpisů a umějí se pohybovat v lobbyistických kuloárech, kde lze sehnat peníze i lukrativní posty. Takoví jsou ti současní Schulzové, Hollandové, Pitellové, Sobotkové ... Vybočuje jen starý harcovník Corbyn, ale i ten má spoustu nepřátel ve vlastní straně, kteří netrpělivě čekají na jeho nepatrné zakolísání, aby se ho zbavili.

Vraťme se ale k ČSSD. Ta čelí ještě komplikovanější situaci, protože v minulosti (na rozdíl od slovenského kolegy Fica) až příliš spojila svoji politiku s nekritickým přejímáním ideologie evropského unionismu, aniž by mu dokázala vtisknout levicový nádech. Tím se ještě více sblížila s pravicí a smazala i poslední rozdíly mezi nimi. Nedokázala vytvořit voličsky přitažlivou alternativu vize evropské spolupráce a pasivně se podvolila tlaku bruselských byrokratů a velkých členských zemí. Vzpoura proti kvótám v hodině dvanácté už nedokázala nedůvěru voličů překonat, navíc podobně se vyjadřují i další strany.

Další specifikou je zbytečné a kontraproduktivní soupeření s prezidentem, který vzešel z řad ČSSD a byl čtyři poměrně úspěšným premiérem její jednobarevné vlády (mimochodem první a dosud poslední v historii ČR). Na rozdíl od Zaorálka, který po zvolení Miloše Zemana prezidentem dokázal alespoň částečně zahladit staré spory, pokračoval Sobotka v konfrontační politice, podněcován svými spojenci v KDU-ČSL a TOP 09 i poradci, kteří byli v roce 2003 iniciátory podrazu na oficiálního kandidáta strany. Těžko říct, proč si tak počínal, snad si chtěl dokázat, že on je zde nejvyšším pánem nejen podle litery ústavy, ale činil tak velmi neobratně a voliči většinou oddáni prezidentovi mu to spočítali.

Se Sobotkou i bez něj ČSSD volby nevyhraje a má ještě štěstí, že konkurenční Strana práv občanů zdegenerovala na příležitostný volební a společenský servis prezidenta, a není schopna provádět samostatnou a sebevědomou politiku. Jinak by její výsledek byl ještě horší.