Problémy společného trhu EU

Jedním ze základních cílů Římských smluv (1957) bylo postupné vytvoření společného trhu pro původní šestku zakládajících zemí. Ten je rozšířenou verzí pásma volného obchodu a celní unie, v níž kromě zrušení překážek pro obchod zbožím a službami, neexistují bariéry pro pohyb kapitálu a pracovních sil. Tento cíl se dařilo plnit postupně. Nejdříve byly odbourány celní překážky pro obchod se zbožím a vznikla celní unie (1968).  Složitější bylo vytvoření společného trhu. Tzv. Bílá kniha o vnitřním trhu (1985) shrnula přetrvávajících 279 překážek obchodu v tehdejším EHS. Rozdělila je na fyzické, daňové a technické, a vytýčila tři základní skupiny opatření pro jejich odstranění – harmonizaci předpisů a zavedení minimálních standardů, princip vzájemného uznávání výrobků (stačí splnění norem v jednom státě) a stálou výměnu informací mezi státy. V následném tzv. Jednotném evropském aktu z roku 1986 bylo stanoveno konkrétní datum dovršení procesu vytvoření společného trhu na rok 1992.

Tento cíl byl v zásadě splněn, nicméně zejména v oblasti volného pohybu pracovních sil se jednalo spíše o teoretickou než reálnou možnost, protože nadále existovaly bariéry jazyka, kvalifikací atd. Významným impulsem pro zvýšení mobility osob a zboží v rámci Společenství bylo uzavření Schengenské dohody o zrušení hraničních kontrol, tj. faktické zrušení vnitřních hranic (1985), ke které se postupně přidávaly další země i z řad nečlenů.

Počáteční velmi úspěšné budování společného trhu mělo dvojí základní příčinu. Za prvé, v době vytváření celní unie ještě doznívala poválečná konjunktura, země dosahovaly poměrně vysokých temp hospodářského růstu.

To napomáhalo rozvoji obchodu, hospodářské a vědeckotechnické spolupráce. Za druhé, jednalo se původně o poměrně homogenní skupinu států, rozdíly mezi nimi nebyly natolik velké, aby zde vznikaly problémy s vyrovnáváním ekonomické úrovně.

Se vstupem Irska, Řecka, Španělska a Portugalska se však situace začala měnit, protože se jednalo o pouze středně vyspělé země s nižší diverzifikací ekonomiky. Bylo nutno rozpracovat a rozvinout systém regionální podpory z celoevropských fondů, do nichž přispívaly bohatší a vyspělejší členské země. Irsko a Španělsko tuto podporu využily k akceleraci růstu ekonomiky, byť na nepříliš pevných základech, neboť se jednalo o určitá vybraná odvětví (v Irsku o výrobu softwaru a rozvoj informačních technologií, ve Španělsku pak o infrastrukturu turistického ruchu, plantážní pěstování ovoce a zeleniny, potravinářství, ale i automobilový průmysl). To působilo periodické investiční "bubliny" a následné finanční a hospodářské krize. Ve Španělsku, Portugalsku i Řecku navíc nebyla vyřešena masová nezaměstnanost.

Právě poslední problém měl evropským ekonomům a politikům signalizovat, že se společným trhem není něco v pořádku a vzletné programové formulace se rozcházejí se skutečností. Teoreticky vzato, měl být přebytek pracovníků z jihu Evropy absorbován ekonomikami vyspělejšího Severu. To se ovšem nestalo, naopak do Německa se dále valily zástupy Turků a Balkánců, do Británie obyvatel zemí Commonwealthu, do Belgie, Francie a Nizozemí zase migranti z bývalých kolonií. U Británie a frankofonních zemí můžeme připustit, že zde hrála významnou roli znalost jazyka, ale Turci a bývalí Jugoslávci určitě neuměli lépe německy, než Španělé či Řekové.  Ukázala se zde síla světových globalizačních trendů, společný vnitřní trh EU nepůsobí ve vzduchoprázdnu a nelze jej hermeticky oddělit od trhu světového. A právě pracovní trh nezná jiné než administrativní překážky a podnikatelům je v zásadě jedno, ze které země pochází nový pracovník, posuzují pouze jeho schopnosti a kvalifikaci. Deklarovaná solidarita členských zemí EU je nezajímá.

Ještě více problémů se objevilo v souvislosti s rozšířením EU o země bývalého sovětského bloku v letech 2004 a později. Zde byly původní rozdíly podstatně větší než u zemí evropského jihu. Původní obavy z invaze východoevropských instalatérů do západní Evropy se sice nepotvrdily, ale vynořil se jiný problém. EU byla původně koncipována jako elitní klub nejvyspělejších zemí Evropy a přistupující země musely akceptovat již existující pravidla společného trhu s jistými dočasnými výjimkami, které jim umožnily autonomní status v úzce vymezených oblastech, ale neznamenaly v žádném případě přizpůsobení podmínek také novým členům. Těm bylo dáno najevo, že musí jednat podle hesla "Ber nebo zůstaň mimo". Geopolitický zájem na rozšíření EU v zájmu posílení jejího postavení na světové scéně se dostal do rozporu s ekonomickou logikou, která by jinak velela počkat s přijímáním do doby, kdy se kandidátské země přiblíží úrovni stávajících členů. Vnucené formální přijetí legislativních pravidel vhodných pro vyspělejší země se v delším časovém horizontu ukázalo jako překážka rychlejšímu sbližování ekonomické úrovně zemí bývalé patnáctky a zemí z východu Evropy. Tuto nevýhodu nevyvážil ani pozitivní vliv na příliv zahraničních investic ani dotace z evropských regionálních, sociálních a kohezních fondů.

V prvních letech po vstupu se přitom zdálo vše být v pořádku, především vlivem růstu zahraničních investic bylo v nových členských zemích dosahováno vyšších tempo růstu, než v zemích patnáctky. Mírně se snížil i rozdíl v ukazateli HDP na obyvatele.  Od vypuknutí krize v roce 2008 se však trend obrátil a nůžky mezi nejvyspělejšími a méně vyspělými zeměmi EU se začaly opět rozevírat. Ke sbližování nedochází, můžeme nanejvýš hovořit o rovnoběžném vývoji HDP na obyvatele. Představitelé zemí střední a východní Evropy stále hlasitěji mluví o této situaci jako o jedné z hlavních příčin nárůstu frustrace a euroskepticismu a požadují, aby s tím Brusel něco udělal.

Jenže, po pravdě řečeno, co s tím může Evropská komise, popřípadě Evropská rada dělat? Zrušit celní unii a společný trh – výsledek mnohaletého úsilí zakladatelských zemí? Nebo posílit strukturální fondy a změnit jejich pravidla tak, aby více pomáhaly slabším zemím? Takový plán tvrdě narazí na zájmy nejsilnějších členů EU. Stejně tak nemůže Brusel nařizovat finančníkům a průmyslovým podnikatelům, kam mají investovat, aby se zvedly i dnes zaostalé regiony.

Podívejme se na věc z pohledu teorie. Ta vychází ze Smithovy koncepce absolutních výhod a Ricardovy teorie komparativních výhod, včetně jejich pozdějších (neoklasických) modifikací. Z nich vyplývá – a je to i matematicky prokázáno, že jakékoliv zapojení do mezinárodní dělby práce a z ní vyplývající směny zboží a služeb je výhodnější, než izolace (autarkie). V klasických i neoklasických modelech chybí umělé překážky volnému obchodu (cla, netarifní omezení atd.), což na první pohled vede k závěru, že když se co nejvíce přiblížíme "čisté" podobě modelu, tím bude lépe pro všechny.

To ovšem není pravda, komparativní výhody nejsou rovnoměrně rozděleny, větší díl získávají státy, které nabízejí na mezinárodní trhy sofistikovanější výrobky s vyšší přidanou hodnotou. Je to možné prokázat mnoha modely, například směnou českého piva za německé automobily, ale žádný takový model přesně neodpovídá realitě, a proto se raději držme logiky slovního popisu. Ostatně celková pozice státu v mezinárodní dělbě práce není dána směnou jednoho výrobku, ale celým portfoliem, které obsahuje nejrůznější druhy produktů – efektivnější i méně efektivní, náročnější a méně náročné, drahé i levnější. Důležitý je však poměr mezi nimi. Čím více je tam efektivnějších, náročnějších a dražších, tím lepší je postavení dané země vůči svým partnerům.

Je jasné, že absolutní rovnost mezi partnerskými zeměmi je jen ideální, limitní stav. Vždy je tam nějaký rozdíl. Nicméně platí, že čím menší je tento rozdíl, tím jsou výhody z mezinárodní dělby práce nejen rovnoměrněji rozděleny, ale jsou i v souhrnu absolutně větší. Jenže i taková situace má svoje "čertovo kopýtko". Pokud se vytvoří nějaké pásmo volného obchodu a odbourají překážky směny produktů, dochází automaticky k tomu, že se export a import účastnických zemí přesouvají dovnitř bezcelní oblasti (z důvodu dosahování lepších cenových relací či zapojením i toho zboží, které by se bez celních úlev na daném trhu neprosadilo), a protože výrobní kapacita není neomezená, děje se tak i na úkor směny se třetími zeměmi. Čili plus pro členy pásma volného obchodu (celní unie, společného trhu) znamená i mínus pro země vně uskupení. To přirozeně vyvolává zájem na vstupu do zóny i přesto, že může zakonzervovat nepříznivý stav v rozdělení komparativních výhod. Prvotně rozhodující však je jejich absolutní velikost, nikoli velikost podílu. Teprve s určitým časovým odstupem může dojít k vystřízlivění a k přehodnocování původního postoje. V tu chvíli však je již pozdě, protože opuštění zóny volného obchodu může způsobit krátkodobě velké problémy.

Praxe ukázala, že vstup méně vyvinutých zemí do zóny volného obchodu nepřináší jen výhody, ale i značné nevýhody. Příkladem může být situace Mexika po vytvoření uskupení NAFTA s USA a Kanadou v polovině 90. let minulého století. Na jedné straně se zvýšil export do USA v řádu desítek až stovek procent, ale šlo především o meziprodukty a díly vytvořené v režimu práce ve mzdě. Na druhé straně otevření domácího trhu dovozu zemědělských výrobků z USA přivedlo ke krachu spoustu drobných mexických farmářů. Podobně se vedlo i řadě drobných podnikatelů v průmyslu a finanční sektor se kompletně dostal do amerických rukou. Ztráty na pracovních místech jdou do statisíců, nezaměstnanost vzrostla na dvojnásobek. Kupní síla se v důsledku poklesu reálných mezd o 30 % v období 1993 – 1998 snížila o 35   %; to mělo obrovský vliv na zvýšení podílu lidí žijících pod hranicí chudoby. Ten byl v deseti letech před vznikem NAFTA stabilně asi třetinový, ale do r. 1999 se zvýšil na obrovských 60   %. Mexiko se stalo chudým přívěskem svého většího a silnějšího souseda.

Podobně (i když ne tak dramaticky) však můžeme hodnotit přijetí členských zemí z východní Evropy do EU. Otevření jejich trhů přílivu zboží z vyspělejších zemí (často i prostřednictvím reexportu z poboček v Asii i jinde) zlikvidovalo spoustu domácích výrob a průmyslové investice směřovaly hlavně do subdodávek pro finalisty z mateřských firem. Konkurenční výhodou se stala levná pracovní síla, a tato situace brzdí snahy o rychlejší přibližování mzdové úrovně, protože by řada takových výrob okamžitě zkrachovala, nebo by se zahraniční kapitál přestěhoval jinam. Tyto země se ocitají v bludném kruhu a zcela logicky hledají lepší uplatnění svého vývozního artiklu mimo země EU, kde si ovšem tvrdě konkurují se zeměmi původní patnáctky. Prostě EU není stát, vlastně ani unie (to je hlavně marketingová značka), ale "jen" společný trh s řadou programů spolupráce nad jeho rámec, mnohdy velmi kvalitních a přínosných. Nemá však jednotnou hospodářskou politiku, a pokud se ji snaží vytvořit v rámci eurozóny, je to v podstatě diktát Německa, Nizozemí a několika málo dalších vyspělých zemí.

Zdálo by se, že z dané situace neexistuje východisko. V rámci stále ještě populárních neoklasických modelů skutečně ne. Ty představují pohyb v kruhu či ve spirále s rozdílným pohybem zkoumaných subjektů. Přesto máme z minulosti příklady odlišného přístupu. Tím nejvýznamnějším je obchodní a hospodářská politika USA po nabytí nezávislosti, která pozvedla zaostalý agrární přívěsek koloniální velmoci v ekonomicky nejvyspělejší stát na světě.  Je spojena se jménem prvního ministra financí USA Alexandra Hamiltona a jeho pozdějších následovníků. Znamená jistý protiklad obchodní a hospodářské politiky Velké Británie i vlastnímu deklarovanému politickému liberalismu. Je založena na ochraně a podpoře domácích průmyslových odvětví, zejména v počátečním období "nezralosti". Nejpregnantnější teoretické vyjádření se této umírněně protekcionistické koncepci dostalo z pera německého národohospodářského teoretika Friedricha Lista(1789 – 1846). Není náhodou, že USA a Německo zaznamenaly v 19. století největší hospodářský vzestup, zatímco Velká Británie začala na konci 19. století stagnovat a svoji pozici již nedokázala obnovit.

Podobný příklad z poslední doby představuje hospodářská politika Číny po porážce dogmatické verze maoismu ("gangu čtyř") a nástupu Teng Siao-Pchinga k moci. Čína vytvořila zvláštní ekonomické zóny, do nichž na základě poskytnutých výhod přilákala zahraniční kapitál. Ty se staly základem dynamického růstu exportu, zdrojem know-how a technologické modernizace domácího průmyslu. Během několika desetiletí se Čína stala jednou z největších ekonomických a finančních center na světě.

Co spojuje rané USA, Německo 19. a první poloviny 20. století a Čínu po roce 1975? Všechny tyto země si i přes značný příliv zahraničního kapitálu (v případě USA i kapitálu lidského) udržely kontrolu nad vývojem vlastní ekonomiky. Ideologickým základem této ekonomické politiky byl pragmatismus, byť v podmínkách 18. a 19. století ještě ne zcela uvědoměle deklarovaný. Není náhodou, že jako první tento filosofický přístup popsali Američané Charles Peirce (1839 – 1914), William James (1842 – 1910) a John Dewey (1859 – 1952). Jejich dílo asi většině čtenářů není příliš známo, ale kdekdo zná okřídlený Tengův výrok "není důležité, zda je kocour černý či bílý, důležité je, že chytá myši", který představuje čistý pragmatismus čínské provenience. V našich podmínkách byl významným propagátorem pragmatismu spisovatel Karel Čapek.

Výše uvedené možnosti se ovšem kandidáti na členství v EU dobrovolně vzdali v naději, že příliv prostředků z evropských strukturálních fondů a růst zahraničních kapitálových investic nevýhody z podřízeného postavení v rámci společného trhu dostatečně vykompenzují. To se ale nestalo, případně stalo pouze částečně, a výsledkem je frustrace veřejnosti, ale i části politických a podnikatelských elit. Oficiální propaganda vykreslovala výhody členství příliš růžově a budila mezi občany nadměrná očekávání, mezi nimiž hrálo prvořadou roli rychlé sblížení životní úrovně s vyspělými evropskými zeměmi.

Okamžik vstupu "desítky" do EU byl načasován na období, kdy vrcholily eurofederativní snahy evropských elit, natěšených z dosavadního úspěšného fungování společné měny. Optimismus vzal ovšem za své vypuknutím krize v roce 2008, nicméně v té době už byla schválena Lisabonská smlouva, která přenášela velké pravomoci na Evropskou komisi a činila z ní fakticky evropskou vládu s určitým omezením pravomocí. Nicméně v oblasti trhu byly tyto kompetence téměř absolutní a znamenaly posun od společného k jednotnému, uniformnímu vnitřnímu trhu Unie. Členské státy musely implementovat do své legislativy nařízení a směrnice Komise i přesto, že mnohé z nich byly vylobovány korporacemi ze zemí původní patnáctky, a novým členským státům nemusely vyhovovat. Krize navíc naplno odhalila slabiny ve fungování společného trhu i politické nadstavby EU a vyslal méně vyspělými zemím jasný signál, že sblížení úrovně ekonomik nelze v horizontu současné generace očekávat a dost možná, že k němu nedojde za stejných podmínek nikdy.

Překvapivý výsledek britského hlasování o vystoupení z EU je příležitostí k reflexi, kritickému přehodnocení a hledání východisek. K tomu se ale evropské elity nechystají. Slyšíme od nich fráze o "naslouchání občanům a členským státům", "důrazu na bezpečnost", ale také podpoře federalismu. Ministři zemí bývalé patnáctky a komisaři naopak přitvrdili kritiku zemí V4 až do polohy vyhrožování sankcemi. Žádný zásadní obrat proto nečekejme, krize bude pokračovat a postoje "starých" a "nových" členů se budou dále vzdalovat. Volání po referendech o exitu budou sílit. Jestli si pan Juncker a další představitelé Bruselu myslí, že vše způsobila migrace a po jejím zvládnutí se vše vrátí do "normálu", šeredně se mýlí. V této stati jsem ukázal, že příčiny krize jsou hlubší a staršího data. Migrace je jen podnět k vystoupení lidových vrstev a zvýšení tlaku na sterilní politiky.

Kritikům současné podoby EU bývá vyčítáno, že negativitu nedokáží přetavit v konstruktivní návrhy. Na závěr této diskusní stati se proto pokusím zformulovat minimální požadavky na reformu Unie. Dnes už si nejsem jistý, že by to pomohlo nynější Unii zachránit, nicméně diskuse o budoucí podobě evropské spolupráce je nezbytná. V každém případě rychlejší sbližování ekonomické úrovně by pomohlo všem, tedy i "starým" členským zemím, protože ze statistik lze lehce vyčíst, že největší objemy obchodu i investic probíhají mezi vyspělými zeměmi.

1) Zrušení současného postavení Evropské komise a její přeměna v servisní subjekt pro Evropskou radu. To znamená, že Komise by už neměla mít právo vydávat Nařízení a směrnice by mohla pouze navrhovat, platné by byly pouze v případě, schválí-li je Evropská rada či sbor stálých zástupců (velvyslanců) členských zemí (COREPER). Jednotlivé členské země by měly mít právo směrnici odmítnout, pokud prokáží, že jim škodí.

2) Je třeba znovu otevřít kapitoly přístupových jednání nových členských zemí a vyjednat sektorové výjimky pro odvětví, na jejichž rychlejším růstu by měly členské země zájem. Těmto odvětvím by bylo umožněno omezené zapojení do pravidel společného trhu a případně i dočasná celní ochrana. V praxi by to znamenalo vznik vícerychlostní Evropy, nikoli však plošně po linii států, nýbrž po linii odvětví.

3) Změnit fungování strukturálních fondů tak, aby členské státy měly maximální volnost v rozhodování, kam je investovat. Odpadla by různá omezení, diktovaná snahou Komise nezměnit současnou podobu trhu a nezvýhodnit příliš příjemce dotace.

4) Drahý, neefektivní a nepříliš funkční Evropský parlament by mohl být nahrazen shromážděním zástupců parlamentů členských zemí o rovném počtu zástupců států, zabezpečujícím dostatečně reprezentativní zastoupení zákonodárců. Tím by odpadla dosavadní převaha velkých zemí, zmizela by nudná permanentní žvanírna a vznikl by pracovní orgán, který by byl důstojným partnerem Radě i Komisi.

Reformu potřebuje celá EU, všechny její orgány i instituce. Nebylo možné je zde všechny rozebírat, doufám jen, že se další doporučení objeví v následné diskusi. Je však třeba jasně konstatovat, že alternativou k reformám není zachování současného stavu, ale rozpad a vznik nové formy spolupráce evropských států.