TAJEMSTVÍ KAPITÁLU I/1

Část první: Pracovní teorie hodnoty a informace

V letošním roce uplyne kulatých 150 roků od vydání prvního dílu Marxova Kapitálu. Při této příležitosti připravuji sérii statí, věnovaných problémům, které se od té doby diskutují v rámci ekonomické teorie s cílem překonat tehdejší poznávací omezení či vyvrátit fundamentální závěry geniálního díla. V první části se budu zabývat pracovní teorií hodnoty, která je základem klasické politické ekonomie, a právě její Marxova verze vyvolala další vlnu ekonomického zkoumání, které ve snaze ji vyvrátit či obhájit přineslo další rozvoj teorie.

Marx není tvůrcem pracovní teorie hodnoty, tím byli jeho předchůdci z řad ekonomů 17. a 18. století, především však Adam Smith a David Ricardo. Významně ji však rozvinul a jako první vyslovil myšlenku o podstatě vykořisťování na základě rozdílu mezi hodnotou pracovní síly a hodnotou jí vytvořeného výrobku. Právě tato revoluční hypotéza vyvolala poprask mezi ekonomy, kteří většinově zastávali apologetické přístupy vůči tehdejší společnosti, protože ji považovali v duchu osvícenských tradic za odpovídající lidské přirozenosti a tudíž neměnnou. Dobře si uvědomovali, že Marxovo teoretické buřičství se může velmi rychle rozšířit a proměnit v "materiální sílu", schopnou vyvrátit tehdejší kapitalismus z kořenů. Ze Smithova odkazu vyklestili materialistický základ, v první řadě pracovní teorii hodnoty. Proti ní postavili subjektivní přístup založený na teorii mezního užitku. Marginalistické koncepce (C. Menger, W. Jevons a další) učinily z hodnoty subjektivní kategorii, kterou můžeme přirovnat k Marxově užitné hodnotě. Dnes již nebudeme tento směr nazývat vulgárním, jak to činil Marx a jeho následovníci, důvodem je jeho nesporný přínos v podobě otevření nového přístupu ke zkoumání ekonomického chování lidí.

Lidská činnost je interakcí subjektu a objektu, dá se na ni tudíž nahlížet z obou stran. Objektivní přístup hledá zákony, limity, determinaci, subjektivní pak rozebírá aktivitu subjektu, jeho rozhodování v rámci existujících možností, volbu optimálních variant, efektivní způsoby realizace plánů. Přitom se v procesu nutné abstrakce teorie dopouštěla zjednodušení, ve kterých na jedné straně vypadával reálný člověk se svými potřebami a zájmy, danou úrovní poznání, emocemi, tužbami atd., a na druhé straně zase objektivní, povrchnímu empirickému poznávání skryté objektivní zákonitosti a z nich vyplývající omezení. Ekonomičtí marginalisté umně popisovali (i s využitím metod moderní matematiky) způsob ekonomického jednání jednotlivců a skupin, nicméně i pro ně bylo například stanovení cen především výsledkem většinového subjektivního hodnocení, a objektivně daná úroveň nákladů práce měřené časem ustoupila do pozadí.

Marginalisté vytvářeli stále složitější a dokonalejší modely tržního chování, v praxi však zůstávala pracovní teorie hodnoty minimálně v podobě rozšířeného rčení, že "čas jsou peníze" a ve snaze zvýšit zisk zrychlením výrobních a obchodních procesů. Vžité časové jednotky jsou také pro širokou veřejnost srozumitelnější než různé "utily", které marginalisté vymysleli jako měrnou jednotku v jejich pojetí hodnoty. Postupně se však i oni musejí smiřovat s tím, že když zvolíme odlišnou metodu přístupu ke zkoumání jevů, neznamená to ještě automaticky popření závěrů dosaženou metodou předchozí. Současné problémy globálního kapitalismu vracejí Marxe na scénu i v rámci "hlavního proudu" ekonomické teorie navzdory těm, kteří by na něj a jeho dílo nejraději zapomněli.

Klíčovou námitkou marginalistů (jmenovitě Böhm-Bawerka) proti pracovní teorii hodnoty byl údajný rozpor mezi prvním a třetím dílem Kapitálu, kde Marx popisuje vyrovnávání míry zisku mezi odvětvími s různým organickým složením kapitálu (různou technologií). Polsko-ruský matematik a ekonom Ladislaus von Bortkiewicz (1868 – 1931) namítal, že organické složení kapitálu vyjadřuje Marx v hodnotovém tvaru, zatímco výsledkem transformace jsou shodné výrobní ceny, což jeho teorii dělá nekonzistentní, a nelze dokázat, že se individuální hodnoty vyrovnají na průměr při zachování všeobecné míry zisku. Marxovy tabulky opravil v podobě, kdy se součet individuálních pracovních hodnot nerovná součtu výrobních cen. Z Marxovy teorie vykořisťování byl zachován pouze tzv. základní marxistický teorém o vztahu hodnot a výrobních cen: nutnou a postačující podmínkou pro existenci kladné míry zisku je kladná míra vykořisťování (tj. existence nadhodnoty) a naopak. Bortkiewicz pracovní teorii hodnoty neodmítal, jeho poznámky byly však publikovány až po jeho smrti americkým marxistou P. Sweezym.

Úpravou Marxových tabulek Bortkiewiczem však problém nebyl zdaleka vyřešen. V roce 1960 přišel italský ricardiánec P. Sraffa s postupem, který umožnil "překlenout" transformaci individuálních pracovních hodnot. Sraffa vyšel z reálného předpokladu, že poměr mezd a zisku je určován neekonomicky soupeřením práce a kapitálu a složité matematické postupy mu umožnily spolu s vymezením tzv. standardního (relativně stejnorodého) zboží určit výrobní ceny bez nutnosti transformace z individuálních pracovních hodnot – jen na základě technologických koeficientů.  Tím, ač sám stoupenec pracovní teorie hodnoty, poskytl marginalistickým neoklasikům další důvod k tvrzení, že pracovní teorie hodnoty je vlastně zbytečná a pojem nadhodnoty zpochybnitelný.

Sraffovy i Bortkiewiczovy závěry ukázaly na hlubší problém teoretického poznávání, který se nevyhnul marxistům ani marginalistům. Na základě vysoké míry abstrakce lze vytvořit konzistentní model, ovšem při jeho zpětném promítání do reality narážíme na omezení předchozích abstrakcí. Přísný determinismus zde nefunguje a to umožňuje fakticky zpochybnit každou společenskovědní teorii. Sám Marx upozornil, že společenské zákony se prosazují jako tendence, nikoli v čisté podobě matematicko – logického modelu. Tímto směrem uvažují i tzv. probabilističtí ekonomové, kteří v osobách M. Machovera a E. Farjouna předložili realistické východisko ze zdánlivě nepřekonatelného rozporu (1984).  Na základě testování Marxova schématu reálnými statistickými daty prokázali, že pokud je samotný předpoklad jednotné míry zisku ve světě konkurenčních trhů neudržitelný (neudržitelnost předpokladu jednotné míry zisku ve světě nedokonalé konkurence nikdo nezpochybňuje), a pokud zároveň platí, že odvětví s vyšším podílem mrtvé práce vykazují nižší míru zisku, pak ovšem není třeba hodnoty vůbec transformovat. Zákon snižující se míry zisku na základě růstu organického složení kapitálu platí jako tendence i bez transformačního mechanismu. Britský a izraelský ekonom zabili tak dvě mouchy jednou ranou: prokázali, že Marxovy závěry v tendenci platí a současně, že předpoklad jednotné míry zisku je chybný. Lze jen dodat, že totéž platí i pro Walrasova či Paretova schémata ekonomické rovnováhy a podobné modely.

Diskuse o "rozporu" mezi prvním a třetím dílem Kapitálu jsou soustem spíše pro matematiky a čtenáře jsem nechtěl zatěžovat složitými tabulkami. Pro ty, kdo by měli zájem se problematikou zabývat podrobněji, odkazuji na práci Petra Gočeva Rehabilitace pracovní teorie hodnoty (in: http://sok.bz/content/3-clanky/12-2006/20060704-petr-gocev-rehabilitace-pracovni-teorie-hodnoty/rehabilitace_pracovni_teorie_hodnoty.pdf) z roku 2005.

Nebylo možné se nezmínit o diskusích ohledně transformačního mechanismu směrem k všeobecné míře zisku (kterou však v důsledku rozdílného složení kapitálu vývoj nedosáhne), ty budou ostatně pokračovat i nadále, protože neoklasikové se nevzdají jen tak lehce. Hlavním smyslem stati je ale analýza problému, který vyvstal do popředí v souvislosti se současnou digitální revolucí. Je to problém informací.

"Nulová hodnota informací"?

Stoupenec pracovní teorie hodnoty, anglický levicový ekonom Paul Mason, problému informací věnoval značnou část své zajímavé publikace "Postcapitalism (A Guide to Our Future)". Je fascinován tím, že se hodnota informací "rozpouští" ve výsledných produktech tak, že v limitě je tento podíl blízký nebo rovný nule. Podle autora je příčinou neopotřebovatelnost informací na rozdíl od klasické technologie. Informace je možné opakovat prakticky bez omezení, aniž by se jejich kvalita snížila, což u strojů nejde. Z této situace autor vyvozuje, že kapitalismus nebude s to vyřešit problém snižující se míry zisku přechodem do další technologické vlny podle ruského statistika z první třetiny 20. století Kondratěva.

Mason vychází z hypotézy, podle které je střídání Kondratěvových vln způsobeno v moderní době reakcí na snižování míry zisku na základě rostoucího organického složení kapitálu, což Marx formuloval jako jeden z klíčových zákonů kapitalismu. Ten také správně vyčíslil celou řadu protichůdných faktorů, ale nepředpokládal takovou flexibilitu, která se v dalším vývoji kapitalismu ukázala silnější, než Leninem popisované rozpory. Nosné obory čtvrté průmyslové revoluce představují co do organického složení kapitálu krajní póly výrobního spektra. Robotizovaná pracoviště s minimem živé pracovní síly mají vysoký technologický koeficient, zatímco výroba softwaru představuje pravý opak. Kromě toho, výroba základních nosičů softwarové informace – počítačů – je stále ještě velmi náročná na pracovní sílu v oblasti montáže. Nejdůležitější ale je, že v podmínkách oligopolní struktury ekonomiky určují množství společensky nutné pracovní doby nejhorší malé podniky, které se ještě "vejdou" na trh a to umožňuje velkým podnikům realizovat vyšší míru zisku, než by odpovídalo jejímu organickému složení kapitálu.

Abychom mohli analyzovat vliv informační revoluce na působení zákona snižující se míry zisku, musíme nejprve poopravit některá Masonova povrchní tvrzení. Z Marxova pojetí pracovní teorie hodnoty vyplývá, že do hodnoty zboží se promítají částečky nikoli konkrétní zpředmětnělé (u informací bychom měli spíše hovořit o objektivizované práci) práce, ale práce abstraktní. Odepisování ceny strojů je pouze jevová forma tohoto procesu a jen málo souvisí se skutečným opotřebením. V tomto směru je "rozpouštění" hodnoty informace analogické podobnému procesu u vysoce produktivních strojů, které chrlí tisíce kusů součástek denně. I u nich je podíl na hodnotě zboží marginalizován množstvím vyprodukovaných kusů. A to, že je cena hromadně používaného softwaru pro koncového zákazníka relativně nízká, ještě neznamená, že stejně nízká je i společensky nutná pracovní doba na jeho výrobu.

Základní problém Masonova přístupu spočívá ale v tom, že aplikuje na software Marxovo schéma pro zboží. Logicky se pak musí divit, že se mu hodnota informace "ztrácí". O rozdvojení práce na konkrétní a abstraktní či společensky nutné pracovní době má totiž smysl mluvit pouze v případě, že se jedná o zboží. A co je zbožím u softwaru? DVD jako nosič stojí pár korun, návod k instalaci a obal rovněž. Rozhodující část ceny tvoří nákup licence, tj. práva k využívání informace pro vlastní účely, který může být jednorázový nebo rozfázovaný na určená období. U softwaru či podobných nehmotných produktů tudíž nelze jednoduše aplikovat Marxovo klasické schéma, protože se nejedná o zboží, jakkoli prodej na trhu formu zboží jevově přijímá. Jde o analogii s jinými předměty či jevy, které nemají hodnotu, nebo ji mají nesmírně nízkou, ale mají vysokou cenu (například umělecké předměty, historické pamětihodnosti apod.). Tím také padá možnost jednoduše "zabudovat" produkci založenou na prodeji práv k využívání duševního vlastnictví do matematicko-logického vyjádření zákona snižující se míry zisku a vyvozovat z vzniklého rozporu nutnost brzkého zániku kapitalismu.

"Tajemství" informace musíme tedy hledat jinde. Spočívá v rozdílu mezi prodejem zboží a "prodejem" informace. Prodej zboží je zcizení věci za úplatu. Předmět transakce přechází z jedné osoby na druhou, jedna jej ztrácí, druhá nabývá. Jenže u informace je to jiné. Tu nelze prodat v pravém slova smyslu, ale pouze povolit její sdílení (za úplatu či zdarma). Informaci si původní vlastník ponechá, může ji dále využívat, pouze umožní totéž i jinému. Na rozdíl od zboží tak lze učinit v neomezeném počtu operací. Jednu, jedinou informaci můžeme "prodat" třeba milionkrát a stále je to kvalitativně stejná informace. Platí zde klasické schéma vztahu mezi nabídkou a poptávkou, včetně vztahu mezního užitku. Čím větší je počet sdílejících, tím nižší může být výše poplatku za toto sdílení.

Počet možných sdílení je omezen vůlí samotného původce informace či zprostředkovatele pověřeného "prodejem" v rámci ochrany duševního vlastnictví a také technickými prostředky, které umožňují sdílení (prostředky informačních technologií). O vhodnosti mezinárodní úpravy ochrany duševního vlastnictví můžeme diskutovat a problém se již stal i předmětem politických debat a zápasů. Vznikly "pirátské" strany, které prosazují co nejměkčí úpravu ochrany, v zájmu urychlení technologického rozvoje, zvýšení vzdělanosti či šíření kultury. Naopak producenti softwaru a dalších produktů z oblasti duševního vlastnictví se snaží o maximalizaci výnosu a hledají co nejúčinnější technické prostředky obrany proti kopírování a jiným formám nelegálního využívání informací.

Trh s informacemi má také zvláštnost v tom, že je stoprocentně monopolní. Jsou zde sice různí producenti informací – malí, střední i velcí – ale informace je vždy monopolní, pokud její sdílení není zdarma. Důvodem je její jedinečnost vzhledem k jiným informacím a její nositel realizuje dočasnou konkurenční výhodu v podobě monopolu z diferenciace produktu do té doby, než je "přebita" jinou, poskytující větší užitek. Nelze na ni tudíž uplatnit klasické představy o vyrovnávání míry zisku, a to ani přibližně, a stejně tak nelze určit společensky nutnou dobu na její vznik zprůměrováním individuálních časů. Je totiž dána individuálním časem, který k tvorbě informace spotřeboval její původce. A ten už nelze opakovat, protože i když někdo další přijde na totéž rychleji, má už smůlu, protože není první a obvykle narazí na bariéru ochrany duševního vlastnictví. Jeho individuální spotřeba času zkrátka není společensky nutná.

Nemá smysl mudrovat nad tím, že informace lze "ukrást" a že jejich ochrana proti zneužití je obtížnější, než u klasického zboží. Tak tomu prostě je a úspěch v boji proti nelegálnímu sdílení nebude nikdy stoprocentní. Nám jde ale o analýzu funkce informace v hodnototvorném procesu. Aby se informace v něm uplatnila, musí mít nějakou praktickou využitelnost, tj. užitnou hodnotu pro toho, kdo ji sdílí. Paul Mason tak trochu naletěl šikovným obchodníkům, kteří často předstírají, že informace poskytují zadarmo. Ve skutečnosti tomu tak ale není.

Pro vysvětlení nechť poslouží dva příklady, jeden z oblasti spotřeby, druhý z výrobního procesu. Představme si, že sledujeme v televizi fotbalový zápas Ligy mistrů odněkud z dálky, třeba z Londýna či Madridu. Máme přirozený pocit, že je to gratis, a že jsme ušetřili výdaje na drahé cestovné a vstupenky. Jenže to není tak úplně pravda. Zaplatili jsme koncesionářský poplatek a jeho výši porovnáme s cenou vstupenek. Výsledek je kladný i přesto, že přicházíme o atmosféru živého zápasu. Jenže i ten přenos něco stojí, a je to nemalá suma. Někdo jej musí natočit, komentovat, režírovat, technicky zabezpečit, a televizní signál putuje éterem či po kabelech tisíce kilometrů. Podílí se na takovém přenosu spousta jednotlivců i celých firem. Aby se mohl vůbec uskutečnit, musí jej někdo financovat. A v oblasti spotřeby jsou prakticky jen dvě možnosti. U veřejnoprávních televizí jde o paušální koncesionářské poplatky, jimiž si zajistíme sdílení všech informací, které poskytuje daný komunikační subjekt, jakkoli je to neuskutečnitelné, protože musíme také vykonávat jiné činnosti, než jen sledovat televizi. Na uspokojení naší potřeby sledovat daný fotbalový zápas nám přispívají i ti, kdo se na tento druh sportu nemohou ani podívat. Druhou možností je, že se k sdílené informaci přibalí ještě i další, které si jako reklamu zaplatí soukromí inzerenti. Tuto možnost využívají zejména soukromé televize, protože je to základní a často prakticky jediný zdroj jejich příjmů, ale v omezeném rozsahu i veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Je to právě schopnost uspokojit potřebu milionů jedinců najednou, která umožňuje, aby i malé koncesionářské poplatky plus placená inzerce zaplatily všem, kdo se na zmíněném přenosu podílejí, ale přispěly významnou měrou i hráčům na jejich vysoký plat. Zadarmo zde ale není nic, jen se cena přenosu rozdrobí mezi miliony plátců, včetně těch, kteří o konkrétní sportovní akci nestojí, ale žádají jiné informace poskytované daným sdělovacím prostředkem. Podobně funguje i internet, kde jsou přenášené informace většinou bezplatné, ale platí se za určité objemy přenášených datových jednotek (bytů a jejich násobků) vlastníkům či správcům komunikačních sítí. S trochou fantazie bychom tuto situaci mohli přirovnat k oblíbeným stravovacím službám "all inclusive", kdy si zaplatíme dopředu možnost jíst a pít, co hrdlo ráčí, nicméně pokud je nám zrovna špatně od žaludku, přispíváme na hodování ostatním rekreantům.

Co se týče Marxova schématu Y_ind. = c + v + m, platí ve všech společnostech, které se na přenosu podílejí. Je to i základ jejich kalkulace cen, která je dána dokonce i účetními zákony. Tržní situace je však monopolistická, a tudíž není možné srovnat míry zisku ani v tendenci.

Podívejme se nyní na případ, kdy jsou získané informace využívány k výrobní činnosti. Ta zůstává i přes snižující se podíl na hrubém domácím produktu stále základní sférou ekonomické činnosti lidí a bez ní by nebyly ani informační technologie. Druhý příklad se týká využití zakoupeného patentu ve výrobě. V něm jsou v zpředmětněné podobě vloženy informace, jak co vyrobit, a jaký má být výsledný produkt. Byl zakoupen za určitou cenu, nebo bylo jeho využití pořízeno formou služby – licenčního nájmu. Pro výrobce patent představuje součást jeho konstantního kapitálu, který může mít fixní či variabilní povahu v závislosti na podmínkách smlouvy.

Klasikové ekonomické teorie nežili v době bouřlivého rozvoje komunikačních technologií a jejich schémata vycházela z tehdy běžných výrobků – kabátu, plátna, pšenice apod. Patentové právo existovalo, ale vynálezů bylo ještě málo, s výjimkou parního stroje a mechanismů na něm založených. Kromě toho šlo převážně o poměrně jednoduché postupy a produkty, které byly poměrně snadno napodobitelné, takže technické novinky se šířily bez větších omezení. Znalostní a informační kapitál proto zvlášť neřešili, jakkoli Marx vysoce vyzdvihoval úlohu vědy a viděl v ní klíčový prostředek rozvoje společnosti v podobě "největší výrobní síly". Z jeho hlediska plně postačovalo, když dokázal, že hodnota výrobku je vyšší než hodnota pracovní síly, což znamená, že v průběhu výrobního procesu vzniká nadhodnota, kterou si přivlastňuje vlastník výrobních prostředků. To Marx považoval za klíčovou nespravedlnost kapitalismu a podstatu rozporu mezi prací a kapitálem.

Podle mého názoru je vysvětlení správné i přes trvalé snahy jej zpochybnit, ale nedostačující. Bariéra soukromého vlastnictví výrobních prostředků není jedinou příčinou nerovného postavení zaměstnavatelů a zaměstnanců na trhu práce, i když je příčinou často rozhodující.Je tu ale ještě jedna bariéra, a tou je něco, co se obvykle nazývá znalostním a informačním kapitálem. Tím se dá vysvětlit, proč se velkých majetků domohli i podnikatelé, kteří založili firmu na základě vlastního vynálezu prakticky z ničeho. Takových případů byla celá řada: jen namátkou Thomas Edison, František Křižík, Nikola Tesla, Alexander Bell, Karl Benz či Bill Gates. Zaměstnavatel vůči zaměstnancům vystupuje nejen jako monopolista na výrobní prostředky, ale i jako vlastník a nositel akumulovaného firemního know-how, které představuje pestrou strukturu uchovávaných a rozvíjených informací z oblasti technologie, ekonomie, řízení podniku atd. Pravdou je, že v době akciových společností se tento informační monopol přenáší většinou na vrcholový management a vlastníci ustupují do pozadí. Z osobního znalostního kapitálu se stává sdílený skupinový kapitál, který se od vrcholového managementu přenáší dále parciálně na podřízené nižší vedoucí a řadové zaměstnance. 

Vzniká otázka, jak tento druh kapitálu zapracovat do Marxova schématu hodnoty. Dnes již je zejména u větších společností obvyklé, že zahrnují tzv. nehmotný kapitál do aktiv a odepisují jej podobně jako jiné druhy aktiv. Marxovo "c" se dělí na stroje a budovy (odepisovatelný majetek – c₁) a spotřebovaný materiál (c₂). Nyní k tomu přistupuje ještě c₃ – odepisovatelný nehmotný kapitál. Protože se nemění hodnota, sníží se nadhodnota (a logicky i její míra) a zvýší organické složení kapitálu (poměr c / v). U Marxových příkladů (například výroba kabátů) byl podíl nehmotného kapitálu minimální a bylo tudíž možné od něj abstrahovat. Ve vysoce sofistikované výrobě založené na technologických inovacích hraje nehmotný (znalostní a informační) kapitál významnou, neřku-li klíčovou úlohu. Díky němu mohou mít i firmy s menším podílem hmotného kapitálu (například výrobci softwaru) vysoké organické složení kapitálu.

Podobně postupuje i firma, která si znalostní a informační kapitál pořídila formou nákupu patentu či licence. A závisí skutečně na sériovosti její výroby, jak velký podíl se "otiskne" ve finálním výrobku. A otiskuje se tam do té doby, dokud není odepsán. Je to tudíž naprosto stejné, jako u strojů či zařízení. Jestliže informace nezastarává fyzicky, zastarává morálně, protože je dříve nebo později nahrazena novou, která plní lépe svoji funkci. Takže máme softwary 1. 0, 2. 0, 2. 1. atd. Odepisování je tudíž oprávněné, protože kdyby informace nezastarávala, tato operace by nebyla možná, podobně jako u pozemků.

Vykořisťování: realita nebo jen fikce?

Klíčovou otázkou je, zda pro současnou digitální společnost ještě platí Marxova hypotéza o vykořisťování. Ekonomický mainstream již od druhé poloviny 19. století tvrdí, že jde pouze o fikci, protože zisk (přesněji ta jeho část, která zbývá na osobní spotřebu vlastníka), je vlastně prémií za podnikatelské riziko, které je spojeno s každou firmou. Pro marginalisty je mzda utvářena nabídkou a poptávkou na trhu práce, a nikoli hodnotou pracovní síly. V tomto směru však jen těžko vysvětlí, proč jsou mzdy tak úzce spojeny s produktivitou práce, kterou ať chceme či nechceme, měříme pomocí času. Jen nabídkou a poptávkou například nevysvětlíme, proč jsou mzdy v České republice někde na 40 % Německa. Čeští dělníci určitě nejsou hloupější a měkčí vyjednávači než němečtí a nízká mzda není výsledkem jejich dobráctví. Příčinou je nižší společenská produktivita práce, která je dána specializací převážně na subdodávky s nižší mírou přidané hodnoty. Smetanu slízne německý finalista.

Čeští podnikatelé i veřejnost se diví, jak je to možné, když technologické vybavení je s našimi sousedy srovnatelné. To je pravda, a proto příčinu musíme hledat jinde – právě v oblasti bariéry znalostního a informačního kapitálu. Českým podnikatelům, zrozeným po změně systému počátkem 90. let minulého století, chybělo především marketingové know-how a informace vyplývající z dlouhodobých obchodních vazeb. Této situace využili západní partneři a vnutili českému průmyslu postavení podřízeného subdodavatele dílů. Pokud nenašli vhodné a ochotné partnery, filiálky si založili prostě sami a stát jim ještě na delší čas ulevil na daních. V těchto podmínkách nelze ani přes postupná zlepšování výkonnosti českých firem dosáhnout vyrovnaného postavení, protože partneři využívají monopolistické struktury vztahů k trvalé konkurenční výhodě. Přerozdělování vytvořené nadhodnoty je pro české podnikatele a tudíž i pro celou Českou republiku trvale nevýhodné.

Uvedený případ představuje dnes ve světě běžné přelévání vytvořené nadhodnoty mezi jednotlivými podniky, odvětvími a koneckonců i celými státy. Světová ekonomika nepředstavuje arénu volné konkurence, ale jde více či méně o oligopol, neplatí zde tudíž klasický způsob vyrovnávání cen na úroveň hodnot. Společensky nutné výrobní náklady jsou určeny posledním výrobcem, kterému situace dovolí vstoupit či se udržet na trhu. Je-li podnik ve vyspělém státě současně monopolistou (ať již z důvodu přirozeného monopolu, nebo častěji monopolu z diferenciace produktu) v určitém oboru, může si dovolit vyplácet zaměstnancům vyšší mzdy než konkurence a zachovat výrobu i tam, kde náklady práce převyšují průměr.

Zde mohou stoupenci liberálních koncepcí namítnout, že i v rámci oligopolu se tržní situace může v delší perspektivě měnit a monopol z diferenciace produktu není věčný. To je samozřejmě pravda, ale proti těmto tvrzením lze uplatnit námitky dvojího druhu. Za prvé, oligopolní struktura je relativně stálá, protože změna na pozici monopolisty je hůře proveditelná z důvodu tzv. technologické nespojitosti (vysokých nároků na investice). Změny proto probíhají častěji na úrovni menších podniků, které v rámci struktury vykrývají "niky" (velkými firmami opomíjené tržní segmenty s nižší poptávkou). Za druhé, pokud dojde ke změně na úrovni monopolisty z firmy A na firmu B, na celkové situaci se nezmění prakticky nic, protože dosavadní podmínky zůstanou zachovány.

Je však také nutno přiznat, že oligopolní struktura nevykrývá světové trhy stoprocentně, ale v řadě oborů existuje situace bližší podmínkám "volné" konkurence, tedy s nižšími nároky na drahou technologii a s větším podílem jednoduché ruční práce. Co v takové situaci podniká kapitál? Udělá něco, co mu umožňuje jeho monopol na výrobní prostředky, a přestěhuje výrobu (nebo její část) do regionů s nižší ochranou zaměstnanců a tudíž i vyšší mírou vykořisťování. V podmínkách, které se blíží více "volné" konkurenci, hledá kapitalista regiony s vyšší mírou zhodnocení vloženého kapitálu, tudíž s vyšší mírou vykořisťování. Nemá-li pro přesun kapitálu prohibitivní transakční náklady či jiné bariéry, je jediným kritériem výběru vhodné lokality míra rizika. Přednost v tomto směru mají země, které vykazují vyšší stabilitu ve srovnání s ostatními. Část přisvojené nadhodnoty pak mohou podnikatelé přerozdělit vlastním domácím zaměstnancům či ve formě daní odevzdat státu k "odškodnění" těch, co ztratili pracovní místo.

Nejpopulárnějšími investičními destinacemi jsou proto země se slabým sociálním zákonodárstvím, zato s vysokou mírou vykořisťování zaměstnanců, například chudých přadlen a šiček v Asii i jinde. Nejsou dodržovány elementární zásady bezpečnosti práce, pracovní doba je "od nevidím do nevidím". Zkrátka 19. století byť s moderní technikou a řízením. Přesto jsou i tyto regiony součástí globální ekonomiky a spoluvytvářejí bohatství kapitalistů a díky extrémně levným cenám zvyšují opticky životní úroveň nejen ve vlastních zemích, ale především v těch zemích, odkud přicházejí investoři. Vykořisťování jednotlivce je doprovázeno vykořisťováním celých rozsáhlých teritorií. Díky němu si zlepšují své životní podmínky obchodníci, manažeři, skladoví dělníci, pracovníci dopravy, reklamy a dalších odvětví vyspělých zemí – vývozců kapitálu. Ti všichni se podílejí na obchodu s výrobky z fabrik v Číně, Bangladéši i odjinud. Díky vnitrostátnímu přerozdělování mají do jisté míry užitek z vykořisťování chudších teritorií i další zaměstnanci, kteří se na obchodu s nimi bezprostředně nepodílejí. A pokud se množství takto přisvojené nadhodnoty rovná či dokonce převyšuje množství nadhodnoty přisvojené vlastníky, manažery a specialisty, nemá zaměstnanec ve vyspělé zemi žádný materiální důvod k revolučnímu vystoupení proti stávajícímu systému. Systémová změna pak může přijít do vyspělých zemí "zvenčí", prostřednictvím jejich zatažení do válečných konfliktů či pod tlakem masové migrace, což je situace, kterou prožíváme právě v době, kdy vznikají tyto řádky.

Vraťme se ale k původní koncepci "vykořisťování", která je jedním z klíčových pilířů marxistické teorie kapitalismu. Jak jsme už uvedli v předchozím textu, Marx vyšel z pracovní teorie hodnoty svých předchůdců, kterou doplnil o hypotézu "nadhodnoty" vzniklé na základě rozdílu mezi hodnotou přidanou lidskou prací v průběhu výrobního procesu a hodnotou lidské pracovní síly. Nadhodnotu si přivlastňuje jako monopolní vlastník výrobních prostředků kapitalista a po splnění povinností vůči státu je zdrojem jeho zisku. Nejjednodušší vyjádření hodnoty výrobku je tedy "c + v + m", kde "c" představuje spotřebovanou (přenesenou) hodnotu strojů a zařízení plus spotřebované suroviny a materiál (mrtvá práce), dále pak ve smyslu našeho doplnění i nehmotný (znalostní a informační) kapitál, "v" hodnotu pracovní síly a "m" nadhodnotu. Výraz "v + m" tedy představuje živou práci. Podíl "m/v" představuje míru nadhodnoty (míru vykořisťování pracovní síly).

Jenže co představuje hodnotu pracovní síly? Marx píše: "Hodnota pracovní síly, stejně jako hodnota každého jiného zboží, je určena pracovní dobou nutnou k výrobě, tedy také k reprodukci tohoto specifického předmětu obchodu. Pokud je pracovní síla hodnotou, představuje jen určité množství zpředmětněné společenské průměrné práce ... K udržování svého života potřebuje živé individuum určité množství životních prostředků. Pracovní doba nutná k výrobě těchto životních prostředků, čili hodnota pracovní síly je hodnota životních prostředků nutných k udržování života majitele pracovní síly ... Na druhé straně je rozsah tzv. nezbytných potřeb, jakož i způsob jejich uspokojování sám historickým produktem a závisí do velké míry na kulturní úrovni té které země, mimo jiné do značné míry i na tom, za jakých podmínek, a tedy as jakými zvyklostmi a životními nároky se vytvořila třída svobodných dělníků. V protikladu s ostatním zbožím tedy určení hodnoty pracovní síly zahrnuje historický a morální prvek ... Má-li se lidský organismus pozměnit tak, aby dosáhl zručnosti a obratnosti v určitém pracovním odvětví a stal se tak vyvinutou a specifickou pracovní silou, je zapotřebí určitého výcviku nebo výchovy, které opět stojí větší nebo menší sumu zbožních ekvivalentů. Tyto náklady na výcvik jsou různé podle kvalifikace pracovní síly. Tyto učební náklady, celkem nepatrné u obyčejné pracovní síly, patří do souhrnu hodnot, vynakládaných na její výrobu (kurzíva M.K.)".  (MARX Karel. Kapitál. Díl první. Nakladatelství Svoboda. Praha 1978, s. 177 – 178).

Tento citát dokládá přesvědčivě, že si Marx byl dobře vědom, že hodnota pracovní síly není tvořena jen náklady na její materiální reprodukci, ale také její kvalifikací, akumulovaným know-how. Byl tak velmi dalek pozdějšímu primitivnímu rovnostářství propagovanému a realizovanému v období pokusu o vybudování socialistické společnosti. Těžko ale mohl vidět tak daleko do budoucnosti, aby spatřil dnešní obrovský rozdíl mezi kvalifikovanou a nekvalifikovanou prací. Zatímco některé činnosti se uskutečňují způsobem připomínajícím polovinu 19. století či dobu ještě starší, jiné vyžadují obrovské nároky na znalosti i techniku. Zatímco v Marxových časech byla hodnota pracovní síly určena skutečně převážně základními materiálními potřebami a obsahovala velmi málo znalostní složky (tovární dělník byl na tom podstatně hůře než cechovní řemeslník z epochy feudalismu), dnes je naopak ve vyspělých společnostech materiální stránka marginální. Kdysi jednolitá pracující třída se rozvrstvila a trh práce se stal monopolním či oligopolním a rozdrobil se na segmenty dle kvalifikačních požadavků. Vysoce kvalifikovaní pracovníci s unikátním know-how jsou najímáni i za cenu, která přesahuje jejich hodnotu, nebo je jim umožněno podílet se na přerozdělování nadhodnoty. Někteří z nich vystupují na trhu práce fakticky v dvojaké pozici: jako vlastníci pracovní síly, ale i unikátního sociálního (znalostního) kapitálu, který dávají k dispozici vlastníkům firem (umožňují jeho sdílení a využití za úplatu, jejímž základem je cena na základě konkurenční výhody z monopolu diferenciace produktu).

V polovině 19. století velká většina "m" připadla vlastníkovi výrobních prostředků, a protože hodnota "v" byla nízká, kromě nezbytných investic mu zbylo i na luxusní život podobný životu parazitické šlechty. Použití výrazu "vykořisťování" bylo proto naprosto oprávněné i přesto, že Marx si uvědomoval, že práce kapitalisty řídícího vlastní podnik je produktivní, a tudíž nejde o čistého rentiéra, jako tomu bylo v předchozích třídních společnostech.

Určitým nedostatkem Marxovy teorie nadhodnoty je právě nedotažení výše uvedené poznámky z Grundrissů do vzorce hodnoty. Je to nedostatek odpustitelný s ohledem na dobu vzniku teorie, nicméně v dnešních podmínkách těžko obhajitelný. Pojem "vykořisťování" není čistě ekonomický, ale představuje přesah teorie do oblasti etiky, pojetí spravedlnosti. Zde se spor projevoval většinou v krajních polohách: jedni s odkazem na Marxe potvrzovali existenci vykořisťování a druzí ji odmítali s ohledem na zásluhy kapitalisty o řízení podniku a provedené inovace, čili celé "m" považovali za spravedlivou odměnu vlastníka. Obě strany měly přitom kus pravdy. Produktivní práce kapitalisty nevylučuje přivlastnění části hodnoty nad rámec hodnoty pracovní síly a akumulované know-how vlastníka výrobních prostředků není bez vlivu na výsledek výrobního procesu a zaslouží odměnu. I když nelze nadměrně zevšeobecňovat, praxe potvrdila, že marxisté v minulosti silně podcenili problematiku know-how a domnívali se, že řídící pracovníky mohou nahradit jako figurky na šachovnici. Zkušenosti s tzv. "dělnickými řediteli" však potvrdily důležitost kvalifikace a zejména v závěru období vlády komunistů se podstatně změnil i oficiální náhled na vzdělání a řídící schopnosti.

Ponechme zatím stranou "v", které se oproti Marxovým časům změnilo kvantitativně, ale nikoli kvalitativně. Stále jde o mzdu zaměstnancům za vykonanou práci. Co se týče "m", zde jsou změny opravdu veliké. Nejedná se o to, že nadále je jeho zdrojem rozdíl mezi hodnotou pracovní síly a hodnotou výrobku touto prací vytvořeného a že jej formálně inkasuje majitel firmy (nebo firma sama, pokud jde o akciovou společnost). Podstatou problému je, jak s touto částí hodnoty výrobku může naložit majitel firmy nebo její management. Za prvé, musí zaplatit daň z příjmu (označme ji jako "m₁"). To v dobách velikána klasické ekonomie nebylo tak samozřejmé, v řadě zemí byla daňová povinnost týkající se příjmů zavedena až mnohem později. Za druhé, jde o některé nákladové položky – odevzdání části vytvořené nadhodnoty distributorům, dopravcům, bankéřům (úroky), marketingovým a reklamním specialistům atd. Do této položky můžeme v zájmu zjednodušení zahrnout i daň z přidané hodnoty, spotřební a ostatní oběhové daně a poplatky. Souhrnně je nazvěme náklady oběhu a financování ("m₂"). Rovněž ty oproti polovině 19. století rapidně stouply, jakkoli s nimi Marx ve své teorii již počítal. Významnou položkou jsou také investice ze zisku ("m₃"). Teprve poslední – zbytkovou -  položkou je "revenue" ("m₄"), tj. benefit pro vlastníky (dividenda). Je třeba připomenout, že v rámci modelu předpokládáme, že výrobek se prodává za hodnotu a proto nemusíme řešit přelévání nadhodnoty od "looserů" k "leaderům" a další problémy spojené s tržní realizací vyrobeného zboží.

Z dosud řečeného vyplývá, že do schématu vstupuje řada položek, které jsou dány legislativou, a kde je vlastník (manažer) omezen na funkci jakéhosi výběrčího, který strhává zaměstnancům povinné pojistné a zálohy na daň z příjmu a sám platí své příspěvky na pojistné a dále všechny daně a poplatky. A to ještě pomíjíme, že se zaměstnancům vrací část vybraných daní a pojištění ve formě nemocenské, úhrady zdravotních výdajů, příspěvků na bydlení a dalších benefitů. Zaměstnanci jsou často i podílníky rozdělování zisku po zdanění. Suma sumárum, vzorec "m/v" může i nadále vyjadřovat míru nadhodnoty, ale nazývat jej "mírou vykořisťování" by bylo krajně nespravedlivé. S trochou zjednodušení můžeme jako míru vykořisťování označit poměr "(m₃ +m₄)/v", přičemž m₄ je nutno před výpočtem ještě očistit o podíly zaměstnanců na zisku (odhlížíme od možnosti, že akcionářem podniku mohou být i podílové a penzijní fondy s účastí zaměstnanců).

Výše popsaná situace platí samozřejmě především pro vyspělé státy s rozvinutým sociálním systémem, ochranou zaměstnanců a silnými odbory. Jinde (a to je většina světa) mohou Marxovy vzorce platit s výrazně menším omezením. Komplikované je i posouzení, jak by se výše uvedené schéma uplatnilo v podmínkách socializované ekonomiky, tj. v podnicích bez kapitalistických soukromých vlastníků. Revenue zde neexistuje, "m" se skládá pouze ze tří položek, "m₄" se rozpustí buď do "v" (mezd) nebo do investic ("m₃"). Dopad na výplatní pásku zaměstnanců by však i v prvním případě byl relativně zanedbatelný. Naopak by při zbrklém znárodnění mohlo dojít ke ztrátě nehmotného majetku ("c₃"). Tím lze vysvětlit, proč v době nástupu demokratických revolucí ve státech bývalého sovětského bloku zaměstnanci nejenže nebránili "svůj" majetek, ale souhlasili s jeho privatizací v naději, že lepší řízení soukromými vlastníky jim přinese zvýšení mezd za podmínky zachování vysoké právní ochrany. To se částečně uskutečnilo, ale za cenu ztráty (pro většinu naštěstí jen dočasné) pracovního místa pro část zaměstnanců.

Změnila se situace také ve struktuře mezd zaměstnanců. Jak jsem již uvedl, zde se vydělila úzká skupina manažerů a specialistů, kteří disponují vysokým vzděláním a praktickými zkušenostmi, a dosažené schopnosti zvyšují hodnotu jejich pracovní síly natolik, že si mohou dovolit klást vysoké finanční požadavky. Pokud nechtějí vlastníci zvyšovat celkové osobní náklady (objem variabilního kapitálu "v"), musejí uspokojit vysoké nároky manažerů a specialistů na úkor ostatních zaměstnanců. Následně se zvyšuje diferenciace uvnitř zaměstnanců, manažeři se dostávají co do příjmů na úroveň vlastníků, a v nejednom případě i nad ni. Vysoké platy manažerů a zaměstnaných vlastníků opticky snižují míru nadhodnoty i vykořisťování. Započítání části příjmů vlastníků, kteří v dané firmě nějak působí (v managementu či ve správní radě), do mezd je podněcováno i účetními a daňovými pravidly, neboť při takovém způsobu odměňování kapitalistů dochází k daňové úspoře snížením celkového zisku podniku.

V těchto podmínkách je však "řadový" zaměstnanec vykořisťován dvakrát – od vlastníka (kapitalisty), ale i od manažerů, jimž musí odevzdat část vytvořené nadhodnoty. "V" se pak v Marxově schématu štěpí na "v₁" (mzdy zaměstnanců na nižších pozicích) a "v₂" (mzdy vlastníků, manažerů a špičkových specialistů). Navržený vzorec míry vykořisťování "(m₃ +m₄)/v" se tímto mění na "(m₃ +m₄ + v₂)/v₁". Znovu však upozorňuji, že jde o veličinu velmi přibližnou a v praxi těžko přesně spočítatelnou, neboť kromě složitosti různých přerozdělovacích procesů nejsme schopni přesně vyjádřit poměr mezi jednodušší a složitější prací. Co je však jednoznačné, celkově (v globálním měřítku) vykořisťování nemizí a ani zmizet úplně nemůže, protože čitatel ani jmenovatel vzorce "(m₃ +m₄ + v₂)/v₁" nemohou být nuly. I v případě, kdy m₃ +m₄ = 0 (firma nevyplácí dividendy ani neinvestuje), zbývá ještě "v₂", které nemůže mít nulovou hodnotu. Navíc jde o situaci, kdy firma vytváří úspory (například prostřednictvím rezervního nebo kapitálového fondu) a jejich čerpání nepůjde jen na mzdy. Jde tedy o odložení m₃ +m₄ do budoucna z důvodu akumulace kapitálu pro investici a tudíž jen posunutí daných veličin v čase.

Odpovězme nyní na otázku, proč se zaměstnanci proti vykořisťování nebouří, proč tu ještě není sociální revoluce, která by tuto nespravedlnost zrušila a proč pokusy o toto zrušení vykázaly v delší perspektivě neúspěch. Nejdůležitější důvody jsou v zásadě dva. Za prvé, v zemích s vyspělým sociálním státem se centrální regulací snižuje míra vykořisťování, nikoli však na nulu, avšak na úroveň, kdy případná systémová změna představuje pro jednotlivce příliš velké riziko (relativně si polepší, ale absolutně může ztratit). V takové situaci dají zaměstnanci většinově přednost tradeunionistickým metodám vyjednávání o kolektivních smlouvách, zvláště když jsou jejich práva na ně zakotvena v právním řádu. Podobné situace řeší schémata teorie her.

Marxova teorie vykořisťování představuje možnost, jejíž přeměna ve skutečnost je závislá na mnoha faktorech. Tím základním ale je, že kapitalista vystupuje vůči zaměstnancům jako monopolista (vlastník výrobních prostředků a manažerského know-how), bez nichž není uskutečnění práce možné. Naproti tomu zaměstnanec vystupuje až na výjimky jako nahraditelná pracovní síla, kapitalista využívá konkurenci mezi uchazeči o práci. I kdybychom opustili pracovní teorii hodnoty a abstraktní schéma c + v + m, už tato skutečnost by popírala tvrzení mnohých liberálních ekonomů, že koupě a prodej pracovní síly představuje vztah dvou rovnocenných obchodních partnerů. Je to stejná iluze, jako v případě partnerství nadnárodního koncernu a jeho subdodavatelů. O tom, kdo je v tomto vztahu silnější a kdo si diktuje podmínky, nemůže být sporu.

Politická omezení přijatá moderním sociálním státem znesnadňují zaměstnavatelům vykořisťovat své zaměstnance, život pracující třídy činí kvalitnějším a bohatším. Nicméně nerovnost základního vztahu kapitalistického výrobního způsobu nemohou úplně odstranit. Kapitalismus je v podstatě založen na komparativních výhodách: vykořisťovaný zaměstnanec je na tom vždy lépe, než kdyby byl bez práce. Francouzský ekonom Thomas Piketty ve svém bestselleru Kapitál 21. století na statistických datech přesvědčivě dokázal, že poměr důchodů z kapitálu a z práce je v současné době prakticky stejný jako v době před první světovou válkou a spíše vzrůstá, než aby poklesl. A adorovaný evropský sociální stát je možný také i v důsledku vysoké míry vykořisťování v zemích, se kterými vyspělé země obchodují. V situaci, kdy tyto státy zvyšují svoji konkurenceschopnost a sílí sociální a politické tlaky na růst mezd, import nadhodnoty se snižuje a sociální vymoženosti jsou buď postupně odbourávány, nebo jsou udržovány jen za cenu rostoucího zadlužení. Proto Piketty zcela po právu požaduje vyšší zdanění majetku ve snaze snížit nerovnost a zachránit sociální stát. Tuto tématiku však budu rozebírat v některém z dalších pokračování.

Otázka vykořisťování má však ještě další historickou rovinu, která se ovšem v teorii příliš nerozebírá. Touto rovinou je problém vykořisťování za tzv. reálného socialismu, tj. v zemích východního bloku před rokem 1990. Tehdejší oficiální teorie vycházela z právního pojetí vlastnictví a možnost vykořisťování popírala. Výrobní prostředky přece patří všem, nebo v případě družstevnictví samotným výrobcům, a tudíž není koho a kým vykořisťovat. Navíc alespoň v počátcích fungování nového typu společnosti měli manažeři "dělnické platy" a jejich životní úroveň se příliš nelišila od ostatních zaměstnanců. To, co se zaměstnancům odebralo ve formě odvodů, šlo oficiálně prostřednictvím státu v jejich prospěch. Ale proč titíž zaměstnanci koncem 80. let minulého století zvolili raději otevřené kapitalistické vykořisťování a s takovou lehkostí opustili podmínky, ve kterých oficiálně nikdo nevykořisťoval?

Důvodů bylo samozřejmě více. Stát vůči zaměstnancům vystupoval jako monopolní vlastník pracovních podmínek a vztah koupě a prodeje pracovní síly nepředstavoval podobně jako za kapitalismu rovnost obou smluvních stran. Rozdíl byl pouze v tom, že zaměstnanec měl reálné právo na práci a nemohl proto zůstat nezaměstnaný. Svoji práci si ale alespoň zprvu nemohl vybrat, ale byl povinen nastoupit na tzv. umístěnku tam, kam mu určily státní orgány. Později došlo k liberalizaci a volba pracovního místa byla ponechávána na samotném uchazeči o práci. Je třeba zdůraznit, že pracovních míst bylo tehdy dost a dost, bylo z čeho vybírat. Určitý okruh pracovních míst, tzv. nomenklatura, byl ale podřízen schvalování politických orgánů a přístupný jen prověřeným a "spolehlivým" osobám. Zaměstnanci byli také objektem šikany, mobingu a dalších podobných aktivit podobně, jako je tomu i v kapitalistických podnicích.

Můžeme shrnout. V rámci Marxova schématu pracující před koncem 90. let skutečně ekonomicky vykořisťováni nebyli, nižší efektivnost jejich práce v důsledku nekvalitního řízení celé ekonomiky i jednotlivých podniků za vykořisťování považovat nelze. Ovšem zacházení s nimi vzbuzovalo u nich pocity, jako by tomu skutečně bylo. Šlo o technokratický přístup, který se příliš nelišil od situace v kapitalistických podnicích. Navíc mnozí zaměstnanci byli i politicky šikanováni a často nemohli studovat či zastávat místa odpovídající jejich kvalifikaci. Zkrátka vykořisťování není jen čistě ekonomická kategorie, ale také sociální, etická, kulturní, politická. Objektivně je vykořisťování z ekonomického hlediska možností, která může být subjektivně vnímána zcela odlišně. Marxův přínos spočívá v tom, že tuto možnost objevil a teoreticky z ekonomické i sociální stránky popsal.