Michaelkroh | Pracovní teorie hodnoty. 1. Podstata problému

Krize neoklasického ekonomického "hlavního proudu" podnítila zájem i o starší, klasické teorie. Mezi ně patří na předním místě pracovní teorie hodnoty, rozpracovaná Adamem Smithem a Davidem Ricardem a dovršená Karlem Marxem. V našem pojednání budu vycházet právě z Marxova pojetí zveřejněném v Kapitálu i v dalších dílech, zejména v přípravných rukopisech k tomuto grandióznímu dílu. Je tomu tak proto, že v něm se zkoncentrovaly a v nové podobě reprodukovaly i výdobytky jmenovaných starších autorů.

Ekonomická¹ kategorie hodnoty je neodlučitelně spojena s kategorií zboží. To znamená, že bez tohoto spojení buď nemá smysl nebo se význam slova "hodnota" posouvá do jiných než ekonomických významů. Je proto logické, že Marx odvíjí svůj rozbor právě od kategorie "zboží", kterou definuje v kontextu kapitalistického výrobního způsobu² jako "... především vnější předmět, věc, která svými vlastnostmi uspokojuje nějaké lidské potřeby. Povaha těchto potřeb, ať už vznikají např. v žaludku nebo fantazii, na tom nic nemění"³. 

Všimněme si slova "především". Už tím Marx naznačuje, že za termínem "zboží" se skrývá ještě něco navíc. Dalším výkladem toto "navíc" postupně objasňuje. Už ze zmíněného citátu je ale patrné, že ne každá věc, která uspokojuje nějakou potřebu, je zbožím. Vypěstuji-li si na vlastní zahrádce zeleninu či ovoce, kterou následně zkonzumuji nebo daruji, nejedná se o zboží, a tudíž nemá smysl hovořit o jeho hodnotě v ekonomickém významu.

To, co Marxe posouvalo nad úroveň svých současníků, je metodologické využití dialektiky v ekonomických rozborech. To se projevuje hned v následujícím odstavci: "Každou užitečnou věc, jako železo, papír atd., musíme zkoumat z dvojího hlediska: co do kvality a co do kvantity"⁴. Kvalitativní stránkou předmětu vystupujícího jakožto zboží je užitná hodnota. Ta vyjadřuje schopnost zboží uspokojit nějakou potřebu. Kvantitativní stránkou zboží je směnná hodnota – kvantitativní poměr, v níž se užitné hodnoty jednoho druhu směňují za užitné hodnoty jiného druhu, jako poměr, který se neustále mění podle doby a místa⁵.

Klíčové je právě toto rozdvojení vlastností zboží, které odráží rovněž subjekto-objektovou stránku procesu výroby zboží. Dvojakou je ovšem i sama užitná hodnota. Pro spotřebitele je to schopnost uspokojit jeho potřebu, pro majitele zboží schopnost být nositelem, fyzickou formou, směnné hodnoty, protože on sám toto zboží nepotřebuje a jeho vlastnosti jen přizpůsobuje potřebám jiných. Rozporná povaha směnné hodnoty vzniká z nutného vztahu s jinými zbožími, z toho, že v procesu směny se neporovnává jen kvantitativní stránka, ale také kvalita, jeho užitečnost. V procesu výroby zboží se objektivizuje subjektivní schopnost výrobce, v procesu směny a následné spotřeby se subjektivizují objektivní vlastnosti zboží.

Dialektika umožnila Marxovi vyřešit i otázku, proč se určité množství jednoho druhu směňuje za určité množství druhu jiného. "Užitná hodnota čili statek má tedy hodnotu jen proto, že je v ní zpředmětněna čili materializována abstraktně lidská práce"⁶. Marx zde jasně vyslovuje základní postulát pracovní teorie hodnoty: není zboží, které by nebylo předem předmětem lidské práce. I zboží získané jen sběrem se bez lidské práce neobejde. Lidská práce nemizí ani v automatizovaných provozech současných továren, protože stroje v nich působící musel někdo vymyslet, zkonstruovat a pomocí algoritmů jej zařadit do výrobního systému. K této problematice se ještě vyslovím v souvislosti s kritikou některých chybných interpretací "digitální revoluce".

Směnný poměr dvou rozdílných druhů zboží je možné určit jako poměr společensky nutné pracovní doby potřebné na jejich výrobu. "Společensky nutná pracovní doba je pracovní doba, která je zapotřebí ke zhotovení nějaké užitné hodnoty za daných společensky normálních pracovních podmínek a při společensky průměrném stupni dovednosti a intenzity práce"⁷. Z dnešního hlediska se slovo "průměr" nedá brát doslova, poněvadž většina trhů má oligopolní povahu. Společensky nutná doba zde slouží jako měřítko množství abstraktní (konkrétností zbavené) lidské práce. Marx tímto výrazem chtěl vyjádřit skutečnost, že nejde o individuální množství abstraktní práce, ale o množství vzniklé interakcí všech subjektů působících na trhu.

Zmiňujeme-li srovnávání prostřednictvím množství společensky nutné pracovní doby, mluvíme o směnné hodnotě jako kvantitativní stránce hodnoty. Ale co sama hodnota? Je jasné, že se jinak než jako směnná hodnota projevit nemůže⁸, je tudíž podstatnou vlastností zboží. To vede některé autory (například Carla Mengera⁹) k postulování kategorie hodnoty jako nadkategorie užitné a směnné hodnoty. To je ale hrubé mechanistické zkreslení, o žádnou pyramidu zde nejde. K vyjádření vztahu hodnoty, směnné a užitné hodnoty je nejvhodnější použít kategorie, které Marx uvedl hned na počátku prvního dílu Kapitálu: kvalitu a kvantitu. Jejich spojení vyjadřuje kategorie míry a přesně to je i vyjádření pro hodnotu. Hodnota tudíž není nějaká absolutní veličina, nějaký bod, vrchol pyramidy nebo pomyslný průsečík jejích forem projevu, ale množinou všech kombinací užitné a směnné hodnoty, pomyslným intervalem, v jehož rámci tvoří užitná a směnná hodnota jeden celek - zboží.

I když takto to Marx pregnantně nezformuloval, lze předpokládat na základě textu Kapitálu, že jako vynikající znalec dialektiky chápal vztah hodnoty a jejích jevových forem přesně tak. Překročením míry totiž dochází k rozpadu směnné a užitné hodnoty a zboží nemůže splnit svoji funkci uspokojit nějakou potřebu. Míru lze překročit jak u užitné, tak i u směnné hodnoty. Zboží může chybět nějaká podstatná vlastnost pro uspokojení potřeby již ve výrobním procesu nebo ji ztratí v procesu oběhu před aktem směny (zboží se zkazí nebo jinak znehodnotí), tj. jeho užitná hodnota je nicotná. Na druhé straně může uspokojení potřeby zabránit příliš vysoká směnná hodnota, ačkoli po stránce užitečnosti je vše v pořádku.

V této souvislosti někoho jistě napadne, jak to s výprodejem "ležáků". Odpověď je jednoduchá. V průběhu času se může užitná hodnota částečně snížit v důsledku fyzického opotřebení či jiných faktorů (vkusu, módnosti, vstupem komplementárního výrobku atd.), vytváří se tedy nová míra a směnná hodnota klesne.

Ještě, než přejdeme k dalšímu výkladu, je nutné se zmínit, že Marx podal i historický přehled forem hodnoty, od prosté, nahodilé přes relativní, rozvinutou až k ekvivalentní (v moderní době peněžní) formu. Vzhledem k tomu, že se dnes až na výjimky objevuje pouze peněžní forma (a její konkrétní vyjádření v podobě ceny), bude v dalším textu uvažována už pouze tato varianta.

V souvislosti s marginalistickou revolucí druhé poloviny 19. století, která dala základ dodnes převládajícímu neoklasickému přístupu, je zapotřebí podívat se důkladněji hodnototvorný proces prizmatem subjekto-objektového vztahu. Marx napsal: "Aby se výrobek stal zbožím, musí být směnou převeden do rukou toho, jemuž slouží jako užitná hodnota"¹⁰. Z této skutečnosti vyvozují mnozí marginalisté (například představitelé rakouské školy Carl Menger nebo Eugen von Böhm-Bawerk) subjektivně-objektivní nebo čistě subjektivní povahu hodnoty. Podle nich se hodnota vlastně vytváří až v okamžiku koupě zboží a subjektivní dohadování o ceně má na její velikost vliv. Z uvedeného skutečně zdánlivě vyplývá, že sám Marx přiznal neudržitelnost objektivního pojetí hodnoty a marginalisté pouze dotáhli problém ke konzistentnímu řešení. Proto je pracovní teorie hodnoty údajně nedokonalá, zastaralá a nepotřebná.

Je to ale jinak. Dosud neprodaný výrobek jako součást tržní nabídky není ještě plně skutečným zbožím, v tom mají marginalisté zajisté pravdu. Nemá tedy ještě plně skutečnou hodnotu. Ale už v procesu výroby má tvůrce představu o potřebách, které má daný výrobek uspokojit, tj. přizpůsobuje jim výslednou užitnou hodnotu. A co se týče směnné hodnoty, na základě zkušeností z minulosti i srovnání s konkurenčním zbožím, může s jistou mírou pravděpodobnosti odhadnout její budoucí velikost. Není to tedy jen živelný proces pokusů a omylů, ještě před fyzickou existencí je budoucí zboží ideálně ve vztahu s jinými. Užitná a směnná hodnota tedy ještě před aktem směny vystupují jako objektivní možnost. A už možnost je podle Hegela¹¹ objektivně skutečná a jednotou možnosti a skutečnosti je nahodilost.

Jaká je tedy skutečná úloha subjektu – kupujícího (spotřebitele)? Hodnotu v aktu směny opravdu netvoří, ale pouze přetváří objektivní možnost ("neúplnou skutečnost") v "úplnou" (řečeno s Hegelem) skutečnost, objektivní nahodilost v nutnost. Hodnota ve výše formulovaném vyjádření zůstává nadále objektivním základem jednání subjektu, který vybírá z možných kombinací relativně stálé užitné hodnoty (od možného znehodnocení můžeme v této souvislosti abstrahovat) a variabilní směnné hodnoty, tj. ceny v peněžní formě hodnoty. Subjekt je v procesu směny determinován vlastními potřebami a kupní silou, což nachází své matematické vyjádření v preferenční křivce, která má mezní charakter. Oproti množině konkurenčních nabídek vystupuje jako monopolista, který výběrem jednoho z nabízených zboží pro daný okamžik současně vylučuje všechna ostatní a určuje je do pozice čekatelů na analogický akt. Subjektivizace vlastností zboží koupí a následnou spotřebou je tedy současně potvrzením, nikoli však vytvořením, objektivity hodnoty jako jednoty jeho kvalitativní a kvantitativní stránky.

Čtenář možná na tomto místě nechápavě zalapá po dechu, jak jsme právě elegantně a bezproblémově přešli z úrovně klasické ekonomie do teritoria marginalismu. Potvrdilo se ale jen, že mezi klasickou a neoklasickou ekonomií není nepřekonatelná bariéra, a neoklasikové navazují na klasické přístupy nejen časově, ale i věcně. Je proto nasnadě otázka, proč většina z nich ignoruje nebo vědomě pálí přechodové mosty mezi oběma klíčovými obdobími historie ekonomické teorie. Důvodů je povícero. Nedostatek filozofických znalostí brání pochopení dvojakého charakteru práce ztělesněného ve zboží, bez něhož je těžké najít objektivní spojitost mezi velikostí hodnoty a ceny. To je gnozeologická příčina. K tomu ovšem přistupuje i politický faktor. Významní představitelé neoklasické ekonomie byli odpůrci Marxovy koncepce vykořisťování za kapitalismu a odmítali jeho řešení v podobě likvidace stávajícího systému. Pokud by přijali pracovní teorii hodnoty, museli by akceptovat i teorii nadhodnoty a postavit se objektivně minimálně na stranu reformistického socialismu. To však bylo pro ně politicky nepřijatelné, a proto hledali řešení, které pracovní teorii hodnoty "vytkne před závorku", a našli jej v podobě subjektivistické ekonomie založené na teorii mezního užitku. Ta však není negací klasického přístupu, tedy ani pracovní teorie hodnoty, ale jeho doplněním a rozvinutím, ať si to už ekonomové přiznají nebo ne.

Pravdou je, že kategorii hodnoty, jakkoli ji denně užíváme v teorii i praxi, k vysvětlení spousty ekonomických souvislostí nepotřebujeme a vystačíme si s kategoriemi nižší úrovně obecnosti (ceny, náklady, zisk atd.). To je i příčinou, proč se stoupenci pracovní teorie hodnoty mohou v mnohém shodnout s jejími odpůrci.

1)      1)  Slovo "hodnota" má více významů. Jiný v ekonomii, psychologii, kultuře atd. V textu budu nadále používat význam v kontextu ekonomické teorie.

2)      2) První věta prvního dílu Kapitálu zní: "Bohatství společnosti, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, se jeví jako ´ohromný soubor zboží´ (in: MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 51)

3)       3) Tamtéž, kurzíva M.K.

4)       4) Tamtéž.

5)       5) MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 52.

6)       6) MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 54.

7)       7) MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 55.

8)       8) "Řekneme-li: jako hodnoty jsou zboží pouhými sedlinami lidské práce, redukuje je naše analýza na abstraktní hodnotu, ale nevyjadřuje je v žádné formě hodnoty, odlišné od jejich naturální formy. Jinak je tomu v hodnotovém vztahu jednoho zboží k jinému. Hodnotový charakter zboží se tu projevuje v jeho vlastním vztahu k jinému zboží" (in: MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 66).

9)      9)  MENGER, C. Principles of economics. Ludwig von Mises Institute 2007, s.116 - 118.

10)   10) MARX, K. Kapitál. První díl. Nakladatelství Svoboda, Praha 1978, s. 57.

11)   11) "(Tato) skutečnost není první, ale je reflektovaná, je kladená jako jednota sebe samé a možnosti. Skutečno jako takové je také možné ... Tím se zároveň blíže vyjadřuje, pokud je možnost určená jako skutečnost. Možnost ještě není veškerou skutečností ... je jen tou skutečností, která se vynořila jako prvá, totiž formální, která se určila tak, že je pouze možností; tedy je formální skutečností, která je pouze bytím nebo existencí vůbec... (Touto) jednotou možnosti a skutečnosti je nahodilost." (in: HEGEL G. W. F. Logika jako veda II. Slovenské vydání. Nakladatelství Pravda, Bratislava 1986, s. 178, překlad M. K.)