K diskusi o zákonu hodnoty

Docent Radim Valenčík otevřel na svém blogu problém pracovní teorie hodnoty a její vyústění v podobě Marxovy teorie nadhodnoty. K tomuto tématu jsem se zevrubně vyjádřil na svém blogu a následně v prvním čísle internetového odborného časopisu Medias Res (1/2018). Znovu jsem si pročetl zmíněný text a konstatuji, že na něm nemám, co měnit, a že řeší i otázky kladené v diskusi. Do původních jednoduchých Marxových schémat jsem zavedl v duchu změněných podmínek akumulovaný lidský kapitál (know-how), v Marxově rovnici "C₃". Ten rovněž vstupuje do hodnoty jako výsledek minulé praxe (zkušeností, vědomostí, výrobních postupů, patentů apod.) a snižuje míru nadhodnoty (zvyšuje organické složení kapitálu) a tím i podíl, který si prvotně přivlastňuje majitel výrobních prostředků, případně jeho nejbližší spolupracovníci z řad privilegovaných zaměstnanců.

Mám dojem, že si Radim Valenčík můj inovativní přístup důkladně neprostudoval, protože jeho polemické poznámky směřují k původní, dnes již zastaralé podobě teorie hodnoty. Rovněž jeho obvyklý výpad, že teorie nadhodnoty vede koneckonců ke znárodňování, lze odmítnout citátem ze zmíněného článku TAJEMSTVÍ KAPITÁLU I/1: "Při zbrklém znárodnění mohlo dojít ke ztrátě nehmotného majetku ("C₃"). Tím lze vysvětlit, proč v době nástupu demokratických revolucí ve státech bývalého sovětského bloku zaměstnanci nejenže nebránili "svůj" majetek, ale souhlasili s jeho privatizací v naději, že lepší řízení soukromými vlastníky jim přinese zvýšení mezd za podmínky zachování vysoké právní ochrany." I taková je zkušenost z období reálného socialismu, která vede ke hledání alternativních cest k sociálně spravedlivé společnosti. Na rozdíl od Valenčíka, který podobně jako jeho oblíbení autoři ekonomie hlavního proudu jen obecně naříká nad neefektivním působením státních podniků, já podal teoreticky přesnější zdůvodnění, proč se znárodnění nemusí povést, a proto není prvoplánovou alternativou současného systému. Současně ale také připouštím, že zespolečenštění, které navýší kumulované know-how "C₃" nad úroveň obvyklou v soukromovlastnickém systému, je nejen přípustné, ale i prospěšné.

Je zřejmé, že Valenčík jako profesí matematik hledá nějakou přesně kvantifikovatelnou podobu rozvětveného přerozdělování vytvořené nadhodnoty mezi konkurenty, mezi kapitalisty a státem, mezi státem a občany, mezi jednotlivými státy prostřednictvím mezinárodního obchodu atd. Takový algoritmus však neexistuje a nelze jej vytvořit, protože obsahuje takové množství proměnných, pro které nemáme odpovídající matematický aparát. Při tvorbě modelů musíme proto abstrahovat, vytvářet virtuální prostředí, v němž se můžeme dobrat k nějakým přibližně kvantifikovatelným výsledkům. Jenže obalit syrovou kostru problému v podobě modelu svaly a cévním systémem reality je zapeklitý problém, protože na podstatu musíme "nabalit" i ty jevy, které podstatě neodpovídají či jsou s ní přímo v rozporu. Realita je dialekticky rozporná a obsahuje i faktory negace stávajícího systému, které se při tvorbě modelu pomíjejí.

Je proto otázkou, zda by takové úsilí vůbec mělo smysl. Domnívám se, že nikoli. Stačí totiž poznání, že za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků minimálně část nadhodnoty slouží k realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně třídy vlastníků výrobních prostředků a s nimi spojených privilegovaných manažerských elit, ke kumulaci bohatství v jejich rukou, které neslouží k rozvoji společnosti jako celku. Statistických údajů o tomto procesu je dostatek v odborné literatuře, lze odkázat na bestseller Thomase Pikettyho "Kapitál 21. století". Nemalá část tohoto bohatství vzniká navíc nikoli jako výsledek tvůrčí produktivní práce, ale jako renta.

Co se týče samotného vykořisťování, mohu opět odkázat na svůj výše citovanou stať. V ní se mimo jiné píše: "V těchto (současných – pozn. autora) podmínkách je však "řadový" zaměstnanec vykořisťován dvakrát – od vlastníka (kapitalisty), ale i od manažerů, jimž musí odevzdat část vytvořené nadhodnoty. "V" se pak v Marxově schématu štěpí na "v₁" (mzdy zaměstnanců na nižších pozicích) a "v₂" (mzdy vlastníků, manažerů a špičkových specialistů). Navržený vzorec míry vykořisťování "(m₃ +m₄) /v" se tímto mění na "(m₃ +m₄ + v₂) /v₁". Znovu však upozorňuji, že jde o veličinu velmi přibližnou a v praxi těžko přesně spočítatelnou, neboť kromě složitosti různých přerozdělovacích procesů nejsme schopni přesně vyjádřit poměr mezi jednodušší a složitější prací. Co je však jednoznačné, celkově (v globálním měřítku) vykořisťování nemizí a ani zmizet úplně nemůže, protože čitatel ani jmenovatel vzorce "(m₃ +m₄ + v₂) /v₁" nemohou být nuly. I v případě, kdy m₃ +m₄ = 0 (firma nevyplácí dividendy ani neinvestuje), zbývá ještě "v₂", které nemůže mít nulovou hodnotu. Navíc jde o situaci, kdy firma vytváří úspory (například prostřednictvím rezervního nebo kapitálového fondu) a jejich čerpání nepůjde jen na mzdy. Jde tedy o odložení m₃ +m₄ do budoucna z důvodu akumulace kapitálu pro investici, a tudíž jen posunutí daných veličin v čase".

O hodnotě i nadhodnotě lze mluvit pouze ve vztahu ke zboží, k tržní realizaci výrobků a služeb. Jinak hodnota ve smyslu teorie nevzniká, jakkoli mohou mít výsledky práce či přírodních procesů nerealizované na trhu svoji cenu. Hodnota představuje objektivní, na subjektu nezávislou stránku procesu výroby zboží, je základem pro stanovení ceny, ve které se již projeví ve větší či menší míře subjektivní preference spotřebitelů. Cena je tedy syntézou objektivního a subjektivního v hodnototvorném procesu. Žádný ekonom nevysvětlí bez použití kategorií pracovní teorie hodnoty, proč jogurt, který mohu preferovat před hovězím steakem, stojí jen něco málo přes 10 korun, zatímco steak o mnoho více, ačkoli mně jako spotřebiteli může jogurt přinést větší chuťový prožitek. Jakmile začne operovat náklady, nutně se dostane k faktoru pracovního času, ať už si to připustí či nikoli.

Cena je také viditelným, jevovým projevem hodnoty. Proto s ní také v ekonomických analýzách zcela vystačíme. Hlavní význam pracovní teorie hodnoty proto zůstává v odhalení procesu výroby nadhodnoty, tj. že lidská pracovní síla dokáže vyrobit více než je její hodnota. Z kvalitativního hlediska je zcela lhostejné, zda jde o vysoce sofistikovanou produkci inovací nebo primitivní pracovní postup neměnný v čase. Rozdíl je jen v kvantitě.

Zvláštnosti působení zákona hodnoty v podmínkách pracovního trhu

Lidská pracovní síla je ovšem zbožím zvláštního druhu. Na rozdíl od ostatních druhů zboží, které až na výjimky s časem ztrácí svoji hodnotu (znehodnocuje se), u pracovní síly je tomu naopak. Průměrný jedinec v průběhu života nabývá zkušeností a znalostí, jeho pracovní schopnosti stoupají, a tudíž i hodnota jeho pracovní síly. Ke konci pracovní aktivity může ztrácet fyzické předpoklady (hodnota jeho pracovní síly klesá), nebo již dříve může onemocnět, utrpět úraz apod., proto je vhodnější sledovat generační rozdíly, které jsou v tomto ohledu ještě markantnější.

Čím je určena velikost hodnoty pracovní síly. Marx ji definoval v duchu vlastní koncepce jako společensky nutné náklady na její reprodukci. Ve jeho době tato definice víceméně vyhovovala, přihlédneme-li k nezbytné míře abstrakce. Zaměstnanci tehdy živořili na pokraji existenčního zničení, výplaty jim stačili tak na to, aby neumřeli hlady a totéž platilo o jejich rodinách. Hodnota pracovní síly se zhruba rovnala tomu, co dnes nazýváme existenčním minimem. Dělnické organizace teprve začínaly a sociální zákonodárství nebylo příliš rozvinuté.

Jenže od té doby se situace radikálně změnila. Společensky nutné náklady na reprodukci pracovní síly už dávno nejsou na úrovni životního minima, nejde tedy jen o náklady nezbytné pro zachování života a pracovní schopnosti, ale jde spíše o to, co společnost za nutné považuje. Není to tedy jen to, co vyplývá z růstu kvalifikace ovlivněného vyššími nároky na kvalitu a množství práce, ale i to, co je výsledkem politického vývoje, co si pracující vybojovali v ostrých střetech se zaměstnavateli i státními orgány. Marxovu definici by proto bylo zapotřebí přeformulovat – termín "společensky nutné náklady" nahradit výrazem "společensky akceptované a za nutné přijaté náklady na reprodukci pracovní síly".

Lidská pracovní síla má tedy specifickou vlastnost v tom, že společensky nutné náklady na její reprodukci, tj. její hodnota, jsou ve významnější míře než u jiného zboží, ovlivněny neekonomickými faktory, především schopností organizací zaměstnanců vyjednat výhodnější podmínky. V daný okamžik se sice jedná nikoli o samotnou hodnotu, ale o cenu práce, nicméně zvýšení ceny ovlivní hodnotu pracovní síly a vytvoří do budoucna nový základ pro cenová vyjednávání. Platí zde hegelovské: "Podstata se jeví a jev je podstatný".

Trh práce je na rozdíl od jiných odvětví velmi diferencovaný, v podstatě ani v rámci jednoho státu neexistuje jednotný trh. Je zde příliš překážek migrace pracovní síly mezi odvětvími i regiony. I tzv. jednotný trh práce Evropské unie je v tomto smyslu naprostou iluzí, přistupují zde i další bariéry (jazykové, administrativní atd.). Tato situace proto neumožňuje vyrovnávání hodnoty pracovní síly na nějaký společný jmenovatel a umožňuje paradox, že tatáž pracovní síla může mít v různých státech, regionech, popřípadě v různých odvětvích, různou hodnotu. Bylo by tudíž hrubým omylem se domnívat, že hodnotu pracovní síly určuje administrativně stanovená minimální mzda. Ta představuje minimální přípustnou výši ceny pracovní síly pro zaměstnance, je to tedy forma státní regulace ceny práce, která zlepšuje ze sociálních důvodů mzdové podmínky pro ty jejich kategorie, jejichž hodnota pracovní síly byla v okamžiku přijetí opatření nižší než nově stanovená minimální mzda. Pro další reprodukční cyklus se ovšem pro uvedené kategorie pracovníků stává minimální mzda hodnotou jejich pracovní síly.

Vzniká otázka, zda může cena pracovní síly poklesnout pod hodnotu. Samozřejmě může za nepříznivých podmínek (krize, katastrofy, války). Opět je to ale pokles v rámci jednoho reprodukčního cyklu, v následujícím klesne i hodnota pracovní síly.

Na závěr ještě poznámka ke vztahu hodnoty pracovní síly a nadhodnoty. Pokud roste produktivita pracovní síly rychleji než její hodnota, zvyšuje se míra nadhodnoty i zisku. Platí-li opak, míra nadhodnoty se snižuje. Limitem přijatelnosti pro zaměstnance z hlediska kolektivního vyjednávání je rovnost obou ukazatelů.

Působení zákona hodnoty v informační společnosti

Tato část je doslovně převzata ze stati TAJEMSTVÍ KAPITÁLU.

Stoupenec pracovní teorie hodnoty, anglický levicový ekonom Paul Mason, problému informací věnoval značnou část své zajímavé publikace "Postcapitalism (A Guide to Our Future)". Je fascinován tím, že se hodnota informací "rozpouští" ve výsledných produktech tak, že v limitě je tento podíl blízký nebo rovný nule. Podle autora je příčinou neopotřebovatelnost informací na rozdíl od klasické technologie. Informace je možné opakovat prakticky bez omezení, aniž by se jejich kvalita snížila, což u strojů nejde. Z této situace autor vyvozuje, že kapitalismus nebude s to vyřešit problém snižující se míry zisku přechodem do další technologické vlny podle ruského statistika z první třetiny 20. století Kondratěva.

Mason vychází z hypotézy, podle které je střídání Kondratěvových vln způsobeno v moderní době reakcí na snižování míry zisku na základě rostoucího organického složení kapitálu, což Marx formuloval jako jeden z klíčových zákonů kapitalismu. Ten také správně vyčíslil celou řadu protichůdných faktorů, ale nepředpokládal takovou flexibilitu, která se v dalším vývoji kapitalismu ukázala silnější, než Leninem popisované rozpory. Nosné obory čtvrté průmyslové revoluce představují co do organického složení kapitálu krajní póly výrobního spektra. Robotizovaná pracoviště s minimem živé pracovní síly mají vysoký technologický koeficient, zatímco výroba softwaru představuje pravý opak. Kromě toho, výroba základních nosičů softwarové informace – počítačů – je stále ještě velmi náročná na pracovní sílu v oblasti montáže. Nejdůležitější ale je, že v podmínkách oligopolní struktury ekonomiky určují množství společensky nutné pracovní doby nejhorší malé podniky, které se ještě "vejdou" na trh a to umožňuje velkým podnikům realizovat vyšší míru zisku, než by odpovídalo jejímu organickému složení kapitálu.

Abychom mohli analyzovat vliv informační revoluce na působení zákona snižující se míry zisku, musíme nejprve poopravit některá Masonova povrchní tvrzení. Z Marxova pojetí pracovní teorie hodnoty vyplývá, že do hodnoty zboží se promítají částečky nikoli konkrétní zpředmětnělé (u informací bychom měli spíše hovořit o objektivizované práci) práce, ale práce abstraktní. Odepisování ceny strojů je pouze jevová forma tohoto procesu a jen málo souvisí se skutečným opotřebením. V tomto směru je "rozpouštění" hodnoty informace analogické podobnému procesu u vysoce produktivních strojů, které chrlí tisíce kusů součástek denně. I u nich je podíl na hodnotě zboží marginalizován množstvím vyprodukovaných kusů. A to, že je cena hromadně používaného softwaru pro koncového zákazníka relativně nízká, ještě neznamená, že stejně nízká je i společensky nutná pracovní doba na jeho výrobu.

Základní problém Masonova přístupu spočívá ale v tom, že aplikuje na software Marxovo schéma pro zboží. Logicky se pak musí divit, že se mu hodnota informace "ztrácí". O rozdvojení práce na konkrétní a abstraktní či společensky nutné pracovní době má totiž smysl mluvit pouze v případě, že se jedná o zboží. A co je zbožím u softwaru? DVD jako nosič stojí pár korun, návod k instalaci a obal rovněž. Rozhodující část ceny tvoří nákup licence, tj. práva k využívání informace pro vlastní účely, který může být jednorázový nebo rozfázovaný na určená období. U softwaru či podobných nehmotných produktů tudíž nelze jednoduše aplikovat Marxovo klasické schéma, protože se nejedná o zboží, jakkoli prodej na trhu formu zboží jevově přijímá. Jde o analogii s jinými předměty či jevy, které nemají hodnotu, nebo ji mají nesmírně nízkou, ale mají vysokou cenu (například umělecké předměty, historické pamětihodnosti apod.). Tím také padá možnost jednoduše "zabudovat" produkci založenou na prodeji práv k využívání duševního vlastnictví do matematicko-logického vyjádření zákona snižující se míry zisku a vyvozovat z vzniklého rozporu nutnost brzkého zániku kapitalismu.

"Tajemství" informace musíme tedy hledat jinde. Spočívá v rozdílu mezi prodejem zboží a "prodejem" informace. Prodej zboží je zcizení věci za úplatu. Předmět transakce přechází z jedné osoby na druhou, jedna jej ztrácí, druhá nabývá. Jenže u informace je to jiné. Tu nelze prodat v pravém slova smyslu, ale pouze povolit její sdílení (za úplatu či zdarma). Informaci si původní vlastník ponechá, může ji dále využívat, pouze umožní totéž i jinému. Na rozdíl od zboží tak lze učinit v neomezeném počtu operací. Jednu, jedinou informaci můžeme "prodat" třeba milionkrát a stále je to kvalitativně stejná informace. Platí zde klasické schéma vztahu mezi nabídkou a poptávkou, včetně vztahu mezního užitku. Čím větší je počet sdílejících, tím nižší může být výše poplatku za toto sdílení.

Počet možných sdílení je omezen vůlí samotného původce informace či zprostředkovatele pověřeného "prodejem" v rámci ochrany duševního vlastnictví a také technickými prostředky, které umožňují sdílení (prostředky informačních technologií). O vhodnosti mezinárodní úpravy ochrany duševního vlastnictví můžeme diskutovat a problém se již stal i předmětem politických debat a zápasů. Vznikly "pirátské" strany, které prosazují co nejměkčí úpravu ochrany, v zájmu urychlení technologického rozvoje, zvýšení vzdělanosti či šíření kultury. Naopak producenti softwaru a dalších produktů z oblasti duševního vlastnictví se snaží o maximalizaci výnosu a hledají co nejúčinnější technické prostředky obrany proti kopírování a jiným formám nelegálního využívání informací.

Trh s informacemi má také zvláštnost v tom, že je stoprocentně monopolní. Jsou zde sice různí producenti informací – malí, střední i velcí – ale informace je vždy monopolní, pokud její sdílení není zdarma. Důvodem je její jedinečnost vzhledem k jiným informacím a její nositel realizuje dočasnou konkurenční výhodu v podobě monopolu z diferenciace produktu do té doby, než je "přebita" jinou, poskytující větší užitek. Nelze na ni tudíž uplatnit klasické představy o vyrovnávání míry zisku, a to ani přibližně, a stejně tak nelze určit společensky nutnou dobu na její vznik zprůměrováním individuálních časů. Je totiž dána individuálním časem, který k tvorbě informace spotřeboval její původce. A ten už nelze opakovat, protože i když někdo další přijde na totéž rychleji, má už smůlu, protože není první a obvykle narazí na bariéru ochrany duševního vlastnictví. Jeho individuální spotřeba času zkrátka není společensky nutná.

Nemá smysl mudrovat nad tím, že informace lze "ukrást" a že jejich ochrana proti zneužití je obtížnější, než u klasického zboží. Tak tomu prostě je a úspěch v boji proti nelegálnímu sdílení nebude nikdy stoprocentní. Nám jde ale o analýzu funkce informace v hodnototvorném procesu. Aby se informace v něm uplatnila, musí mít nějakou praktickou využitelnost, tj. užitnou hodnotu pro toho, kdo ji sdílí. Paul Mason tak trochu naletěl šikovným obchodníkům, kteří často předstírají, že informace poskytují zadarmo. Ve skutečnosti tomu tak ale není.

Pro vysvětlení nechť poslouží dva příklady, jeden z oblasti spotřeby, druhý z výrobního procesu. Představme si, že sledujeme v televizi fotbalový zápas Ligy mistrů odněkud z dálky, třeba z Londýna či Madridu. Máme přirozený pocit, že je to gratis, a že jsme ušetřili výdaje na drahé cestovné a vstupenky. Jenže to není tak úplně pravda. Zaplatili jsme koncesionářský poplatek a jeho výši porovnáme s cenou vstupenek. Výsledek je kladný i přesto, že přicházíme o atmosféru živého zápasu. Jenže i ten přenos něco stojí, a je to nemalá suma. Někdo jej musí natočit, komentovat, režírovat, technicky zabezpečit, a televizní signál putuje éterem či po kabelech tisíce kilometrů. Podílí se na takovém přenosu spousta jednotlivců i celých firem. Aby se mohl vůbec uskutečnit, musí jej někdo financovat. A v oblasti spotřeby jsou prakticky jen dvě možnosti. U veřejnoprávních televizí jde o paušální koncesionářské poplatky, jimiž si zajistíme sdílení všech informací, které poskytuje daný komunikační subjekt, jakkoli je to neuskutečnitelné, protože musíme také vykonávat jiné činnosti, než jen sledovat televizi. Na uspokojení naší potřeby sledovat daný fotbalový zápas nám přispívají i ti, kdo se na tento druh sportu nemohou ani podívat. Druhou možností je, že se k sdílené informaci přibalí ještě i další, které si jako reklamu zaplatí soukromí inzerenti. Tuto možnost využívají zejména soukromé televize, protože je to základní a často prakticky jediný zdroj jejich příjmů, ale v omezeném rozsahu i veřejnoprávní sdělovací prostředky.

Je to právě schopnost uspokojit potřebu milionů jedinců najednou, která umožňuje, aby i malé koncesionářské poplatky plus placená inzerce zaplatily všem, kdo se na zmíněném přenosu podílejí, ale přispěly významnou měrou i hráčům na jejich vysoký plat. Zadarmo zde ale není nic, jen se cena přenosu rozdrobí mezi miliony plátců, včetně těch, kteří o konkrétní sportovní akci nestojí, ale žádají jiné informace poskytované daným sdělovacím prostředkem. Podobně funguje i internet, kde jsou přenášené informace většinou bezplatné, ale platí se za určité objemy přenášených datových jednotek (bytů a jejich násobků) vlastníkům či správcům komunikačních sítí. S trochou fantazie bychom tuto situaci mohli přirovnat k oblíbeným stravovacím službám "all inclusive", kdy si zaplatíme dopředu možnost jíst a pít, co hrdlo ráčí, nicméně pokud je nám zrovna špatně od žaludku, přispíváme na hodování ostatním rekreantům.