TAJEMSTVÍ KAPITÁLU I/2

Zákon sestupné míry zisku: ještě platí?

Zákon sestupné míry zisku zformuloval Karel Marx ve třetím díle Kapitálu, kapitole třinácté (MARX, Karel. Kapitál III – 1, Praha: Svoboda 1980, s. 205 – 224). Vyšel z tehdy již jednoznačně identifikovatelného technického pokroku, který zvyšuje podíl technologie ("mrtvé" práce, v schématu "c") na vytvořeném produktu. Při stejné míře nadhodnoty v/m se vlivem zvýšení podílu "c" snižuje míra zisku m/(c + v), protože se vztahuje nikoli pouze k variabilnímu, ale i ke konstantnímu kapitálu, a ten roste. Z toho logicky vyplývá, že technologické modernizace vlastně snižují míru zisku a tím snižují efektivnost kapitalistického podnikání.

Marx ovšem rozebíral i další faktory. Předně míra nadhodnoty nemusí být konstantní, ale může vzrůstat právě tím, že se zvýšila produktivita práce. Zvýšení míry nadhodnoty ovšem nic nemění na poklesu míry zisku, pokud by jej nebylo dosaženo snížením mezd zaměstnanců, protože na celkové velikosti kapitálu by se nic nezměnilo.

Dalším faktorem je masa zisku, která se může zvyšovat i při nižší míře a tím nejen kompenzovat ztrátu zisku z technologického pokroku, ale přinést absolutně více zisku. "Stejný rozvoj společenské produktivní síly práce se tedy s pokrokem kapitalistického výrobního způsobu projevuje na jedné straně v tendenci k ustavičnému poklesu míry zisku, a na straně druhé v ustavičném vzrůstu absolutní masy přivlastňované nadhodnoty čili zisku; takže vcelku relativnímu zmenšování variabilního kapitálu a zisku odpovídá jejich absolutní zvětšování. Tento dvojí účinek, jak jsme ukázali, se může projevit jen v tom, že celkový kapitál roste progresivně rychleji, než klesá míra zisku. Aby bylo při vyšším složení kapitálu čili při relativně rychlejším růstu konstantního kapitálu možno použít absolutně vzrostlého variabilního kapitálu, musí celkový kapitál vzrůstat nejen úměrně s vyšším složením, nýbrž ještě rychleji. Z toho vyplývá, že čím více se rozvíjí kapitalistický výrobní způsob, tím je zapotřebí stále většího množství kapitálu, aby se zaměstnala táž a tím spíše rostoucí pracovní síla." (MARX, Karel. Kapitál III – 1, Praha: Svoboda 1980, s. 216 – 217).

Marx v tomto citátu v podstatě odhalil nutnou tendenci globalizace kapitalistické ekonomiky. Aby kompenzovala úbytek míry zisku, musí neustále expandovat, rozšiřovat výrobu, zapojovat do ní stále nová teritoria, obory lidské činnosti, volnou pracovní sílu. Cílem kapitalistického podnikání není míra, ale masa zisku, jeho absolutní množství. Navíc, jak jsme konstatovali v předchozí části, v nově zapojených teritoriích je obvykle cena výrobních faktorů, především lidské práce, nižší než v rozvinutějších částech světa. Je tam tudíž i vyšší míra nadhodnoty a vykořisťování.

Tento vývoj ale má své hranice. Země není nafukovací míč, nedá se zvětšit. Rozvojové země, které byly vtaženy do mezinárodní dělby práce, se postupně emancipují, i když rozporuplně a vedlejším účinkem této emancipace jsou časté etnické či nábožensky motivované konflikty. Přesunutá výroba do teritorií výhodnějších pro kapitál, konkuruje a prakticky ničí výrobu v metropolích, působí zde zvýšenou nezaměstnanost a sociální napětí. Nicméně po dlouhou dobu byl kapitalismus schopen růstovou strategii naplňovat. Kde byly příčiny?

Marx v kapitole XIV. třetího dílu Kapitálu uvádí jako opačně působící příčiny zvyšování stupně vykořisťování práce, stlačování mzdy pod hodnoty pracovní síly, zlevňování prvků konstantního kapitálu, relativní přelidnění, zahraniční obchod a vzrůst akciového kapitálu (MARX, Karel. Kapitál III – 1, Praha: Svoboda 1980, s. 225 – 233). Všechny se projevují i dnes, i když částečně v odlišné důležitosti, než za doby vzniku Kapitálu.

Jednou z klíčových příčin je nepochybně dynamický růst lidské populace. Počet obyvatel zeměkoule dosáhl sedmi miliard, každým rokem přibude 80 milionů lidí. V minulosti byly brzdou přírůstku zejména nemoci a kojenecká úmrtnost. To se v průběhu 19. a 20. století radikálně změnilo. Tzv. demografickou revoluci v druhé polovině 19. století sice Marx ještě prožíval, ale z důvodu nemoci i nedostatku statistických údajů ji už nebyl schopen podrobněji zakomponovat do své teorie. Obrovský demografický boom, přerušený pouze dvěma světovými válkami, představoval explozi poptávky po životních potřebách, ale později i po masové kultuře a zábavě. Právě růst poptávky vytvořil podmínky pro analogický vývoj masy zisku. Potřeba zavést hromadnou výrobu vedla k technologickým i organizačním inovacím, například v podobě pásového systému, později k automatizaci a zavedení výpočetní techniky. Spolu s tím se ve struktuře ekonomiky upevňoval oligopol, protože efektivně uspokojit poptávku pouze malými a středními podniky již nebylo možné.

Moderní ekonomická teorie zformulovala model tzv. úspor z rozsahu. Vyšla z reálné existence dvojího druhu firemních nákladů – tzv. fixních a variabilních. S těmito kategoriemi pracoval již Marx, jen se jim dostalo větší pozornosti. Fixní náklady jsou takové, které se relativně nemění s růstem objemu výroby, a proto v jeho důsledku klesají na jednotku výroby. Tím se výroba zlevňuje a firma se stává cenově konkurenceschopnější. Jelikož variabilní náklady stoupají či klesají v závislosti na objemu produkce, jsou fixní náklady klíčem k vyšší efektivitě produkce. Firmy proto usilují o co největší růst objemu realizovaného zboží, o zabrání co největšího podílu na trhu. Je logické, že největší úspory z rozsahu realizují velké firmy a posilují tak svoji dominanci. Mohou si dovolit minimální ziskovou marži a cenově vítězit nad konkurencí. Naopak prostor pro menší podniky je omezený, pokud nepřijdou s nějakou zásadní inovací. Jejich šancí je kusová a malosériová výroba, kde se velké úspory z rozsahu realizovat nedají. Vznik oligopolní struktury můžeme proto považovat za významnou brzdu snižování míry zisku na úroveň ohrožující samotnou podstatu kapitalistické ekonomiky.

Ohledně dalšího faktoru musíme učinit krátkou filozofickou odbočku. Společnost sice žije ve fyzikálním trojrozměrném světě, ale sociální prostor nelze redukovat na tuto jeho část. Je mnohem větší, mnohorozměrný, protože zahrnuje také složitě strukturované předivo společenských vztahů. Můžeme říci, že společenský prostor je n-rozměrný a počet jeho dimenzí se neustále zvětšuje. Společnost se tudíž nerozvíjí pouze do šířky, extenzivně, ale i do hloubky, intenzivně. Přitom vznikají nové lidské potřeby a zájmy, k jejichž uspokojení je třeba rozšířit výrobu a nabídku služeb. Prostor pro kapitalistickou expanzi proto není stále vyčerpán, vždy je možné nalézt nové "niky", segmenty poptávky. Významně pomáhá i marketing zaměřený na ovlivňování lidských potřeb a zájmů ve prospěch větší spotřeby.

Významným impulsem pro otevření nových rozměrů společenského prostoru se stal prudký rozvoj informačních technologií, který vyvrcholil vytvořením internetových sítí. Tento boom přinesl miliony nových pracovních míst a podnítil růst poptávky nejen po prostředcích digitální komunikace, ale jejich prostřednictvím i po dalších druzích zboží a služeb. Informační technologie vytvořily i nové, jednodušší a rychlejší distribuční cesty – online stahování, internetové obchody. Přitom výroba hardware je náročná na pracovní sílu, proto se rozvíjí zejména v Asii, kde je míra nadhodnoty vyšší než v tradičních průmyslových regionech. Komponenty většiny produktů informačních technologií postupně zlevnily natolik, že řada produktů (telefony, osobní počítače, tablety atd.) se účtuje přímo do spotřeby jako materiál, ačkoli má spíše povahu investice.

Jakkoli ještě doznívá vlna poptávky po softwarových inženýrech, programátorech, síťových správcích a dalších profesích spojených s digitalizací základních sfér lidské aktivity, některé symptomy naznačují, že tento boom se již pomalu vyčerpává a sféra komunikačních technologií přestává být motorem vytváření pracovních míst. Perspektivy skýtá 3D tisk, ale zatím jde spíše o drahý koníček, než o skutečnou inovaci.

Oproti Marxovým časům se změnila zásadně i účetní a daňová pravidla. Jestliže velký analytik kapitalismu mohl pracovat s předpokladem, že se účetní náklady rovnají skutečným výdajům, dnes musíme rozlišovat mezi účetním vyjádřením nákladů a výnosů a tzv. peněžním tokem, který představuje reálné výdaje a příjmy dané účetní jednotky. Příčinou jsou složitá daňová pravidla, která umožňují účetně snižovat daňové náklady nejen o odpisy, ale i o další odečitatelné položky. Výsledkem pak může být, že firma, která je v daňové ztrátě, může úspěšně fungovat díky tomu, že má kladný peněžní tok.

Nyní se na problém podívejme matematicky. Vyjděme z reálné situace středně velkého podniku, který má ziskovou marži 7 %, velikost ročních odpisů 5 milionů peněžní jednotky a osobní náklady 30 milionů peněžní jednotky. Takový podnik skutečně existuje, není to jen učebnicová fikce. Zkoumejme, jak se bude vyvíjet zisková marže za jinak stejných podmínek při prudkém růstu konstantních nákladů, který je ovšem v praxi nerealizovatelný a zvolil jsem jej pouze z důvodů srozumitelnosti výkladu. Z grafu vyplývá, že ani při nesmyslně prudkém růstu konstantních nákladů (C) neklesne ziskové procento pod nulu. Matematicky vzato, ani nemůže, protože čitatel i jmenovatel zlomku m/(c + v) jsou kladná čísla. Marxův zákon klesající míry zisku je sice potvrzen, ale kde je hranice ziskového procenta, při níž se stane podnikání nerentabilní? Je to jedno procento, dvě, tři či více?  Odpověď zní: je to individuální, pro každého může být hranice odlišná a nelze proto ze zákona sestupné míry zisku odvodit nezbytnost zániku kapitalismu.

Dané schéma bychom ještě mohli dále rozpitvávat a zkoumat závislost na vývoji dalších faktorů. Nicméně všechny další varianty jsou lepší, než ta, která byla rozebrána výše a předchozí závěr o nemožnosti vyvození zániku kapitalismu ze zákona sestupné míry zisku jen potvrdí. Samozřejmě je možné namítnout, že důležité je, zda se zisk vůbec vytvoří, a ne jeho míra. To je pravda, ale důvodem, proč se podnik (a koneckonců celá kapitalistická ekonomika) může propadnout do ztráty, není růst organického složení kapitálu. A dodejme, že ani sám Marx to netvrdil. Ten naopak poukazoval na to, "že tytéž příčiny, které vedou k poklesu všeobecné míry zisku, vyvolávají zpravidla opačné vlivy, které tento pokles brzdí, zpomalují a částečně paralyzují. Neruší zákon, oslabují však jeho působnost. Jinak by nebyl nepochopitelný pokles všeobecné míry zisku, nýbrž naopak by byla nepochopitelná relativní pomalost tohoto poklesu. Tak působí tento zákon pouze jako tendence, jejíž vliv je patrný jen za určitých okolností a v průběhu dlouhých období" (MARX, Karel. Kapitál III-1, Praha: Svoboda 1980, s. 231). Mezi významné brzdy tohoto procesu uvedl i zahraniční obchod, tj. v dnešních podmínkách globalizaci světového hospodářství.

Se zajímavou myšlenkou přišel nedávno v předcházející části již zmiňovaný Paul Mason. Vyšel z teorie "vln", kterou vyslovil ve dvacátých letech minulého století sovětský statistik Kondratěv, podle něhož jsou v historii lidstva vystopovatelné určité vlny spojené s technologickými inovacemi. Z poněkud jiného pohledu, ale s podobným výsledkem zkoumal problematiku inovací mnohem známější Joseph Schumpeter. Mason jejich přínos nezpochybňuje, ale domnívá se, že v epoše kapitalismu jde především o reakci na snížení míry zisku na hranici minima, při níž jsou nalezeny nové prostory pro její zvýšení, mimo jiné i díky technickému pokroku.

Společenské poměry mají na technický pokrok nepochybně velký, často klíčový vliv. Vezmeme-li za příklad epochální vynález parního stroje, který se stal technologickým základem první průmyslové revoluce, zjišťujeme, že již před Jamesem Wattem sestrojil mechanismus využívající hnací sílu páry ruský fyzik Lomonosov. Jenže osud obou vynálezů byl diametrálně odlišný. Lomonosovův mechanismus zůstal víceméně technickou hračkou, zatímco stroj anglického inženýra se velmi rychle rozšířil nejen v Británii, ale po celé Evropě. Příčinou byly odlišné poměry. Zaostalé feudální Rusko nebylo vhodným prostředím pro šíření technického pokroku, zatímco Velká Británie a některé části západní Evropy již prožívaly rozvoj nového výrobního způsobu a pro ten se Wattův vynález hodil naprosto perfektně.

Jádrem Kondratěvovy myšlenky ovšem byla jím patrně nezamýšlená možnost, že kapitalismus vždy "vyklouzne" z pasti zákona sestupné míry zisku a vytvoří si nový prostor pro úspory z rozsahu a tudíž pro svoji další existenci. Kondratěv tuto teorii, která poněkud modifikuje zdogmatizované materialistické pojetí dějin jako střídání společensko-ekonomických formací, zaplatil dlouholetým vězením a posléze smrtí na popravišti. Mason se snaží dovodit, že kapitalismus nezvládne důsledky Průmyslu 4.0 a uvádí dva argumenty. Za prvé, rozhodujícím faktorem v současné epoše jsou informace, jejichž povaha odporuje tradičním schématům klasické i neoklasické ekonomie. Tento problém jsem již rozebral v první části TAJEMSTVĺ KAPITÁLU s tím, že argumentace chybně interpretuje Marxovu verzi pracovní teorie hodnoty. Za druhé, je zde problém s nedostatkem práce. Ta bude nahrazena roboty a digitálně řízenými, sebekontroly schopnými automaty.

 I tady však Mason nepřesně interpretuje klasika. Ve skutečnosti Marx netvrdil, že bude nedostatek práce, ale chápal problém poněkud hlouběji. Ve zmiňovaném úryvku říká mimo jiné: "Úspora pracovní doby se rovná růstu volného času, tj. času pro plný rozvoj individua, který zase působí zpětně na produktivní sílu práce jako největší produktivní síla. Z hlediska bezprostředního výrobního procesu může být pokládána za produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk." (MARX, Karel. Rukopisy Grundrisse II. Praha: Svoboda, 1974, str. 343). Toto Marxovo pojetí je v rozporu s těmi interpretacemi problematiky "čtvrté průmyslové revoluce", podle níž ve společnosti bude v důsledku nasazení samořídících automatů potřeba stále méně lidské práce, zejména tam, kde převládají jednodušší, opakujícíse operace. Změna funkce volného času v produkci člověka jako fixního kapitálu však naopak sféru práce rozšiřuje i do těch oblastí, které nebyly v centru pozornosti výrobců a byly chápány jako pouhá spotřeba, z hlediska výrobního procesu navíc neproduktivní. Na rozdíl od ohraničenosti trhu závislého na velikosti koupěschopné poptávky jsou možnosti rozvoje lidských schopností a tím i potřeba všeobecné práce k jejich zmnožování a zpředmětnění neomezené.  V této nové ekonomické základně společnosti nabývají funkce produktivní síly i takové činnosti, které v minulosti byly prostředkem zábavy či podobných požitků. "Nejde tedy vůbec o to zříkat se požitku, nýbrž rozvíjet produktivní sílu a schopnosti k výrobě a tedy i schopnosti a prostředky požitku"(MARX, Karel. Rukopisy Grundrisse II. Praha: Svoboda, 1974, str. 343).

Podle Masona bude v budoucnu stále méně práce a společnost bude řešit obrovský problém, co s přebytečnými lidmi. Naproti tomu ze zmíněné Marxovy vize vyplývá, že práce bude dost a dost. Nebude to však dnešní převládající typ, nýbrž především práce ve sféře vědy, výzkumu, služeb a dalších činností (umění, sportu, hobby atd.) zaměřených na rozvoj produktivních sil člověka. Problémem z hlediska dnešního tržního pojetí ekonomiky je ovšem selektivní uznávání její užitečnosti na základě okamžitých spotřebitelských preferencí a uspokojení limitované koupěschopné poptávky. V důsledku toho zůstává mnoho jinak užitečné činnosti jako neuznaná práce, v podstatě jako ne-práce, přičemž i pouhé nic se jeví efektivnější, protože se při nicnedělání nespotřebuje čas, energie, materiál atd. Spolu s "tržně neužitečnou prací" vylučuje trh i její nositele a vytváří rostoucí armádu přebytečných lidí nejen v měřítku národní ekonomiky, ale zejména v ekonomice světové. Výsledkem je již dnes masová migrační vlna schopná jako příslovečné tsunami zničit samotné základy současné průmyslově vyspělé civilizace. Výše uvedený rozpor lze považovat za největší riziko spojené s "čtvrtou průmyslovou revolucí".

Obecně vzato, základním "lékem" na zákonitou tendenci ke snižování míru zisku jsou úspory z rozsahu, tj. neustálá expanze kapitálu do ještě nedobytých a nevytěžených oblastí společenského života. Jenže společenský prostor je sice n-rozměrný, jak už jsem ukázal v předchozím textu, nicméně nikoli nekonečný, a navíc podle Solowova zákona mají dodatečné investice klesající výnosnost. Boj o trhy se zostřuje, přenáší se i do konkurence a rozporů mezi státy a jejich aliancemi. Zákon snižující se míry zisku platí (koneckonců i Solowovo schéma je jen pohledem z jiné strany na analogický problém) jako tendence, ale není sám o sobě příčinou budoucího konce kapitalismu. Ale k tomu, abychom mohli najít reálné faktory vedoucí ke společenské změně, musíme si nejprve vysvětlit, co to vlastně kapitalismus je. To bude obsahem další části seriálu.