Ústavní krize? Ale kdepak, všechno je jinak!

V posledních dnech rozvířil už tak neklidnou politickou hladinu výrok prezidenta Zemana o možnosti vládnutí po dlouhou dobu bez důvěry sněmovny. Rozhořčení strážcové liberální parlamentní demokracie okamžitě spustili pokřik o porušování Ústavy, snaze o autoritářské ovládnutí státu, o "puči", o nutnosti ústavní stížnosti na hlavu státu atd. atd. Této mediální masáži podlehli i někteří seriózní politici a komentátoři. Kdyby si ovšem v klidu znovu vyslechli autentický prezidentův výrok a zamysleli se nad ním, pak by zjistili, že nic tak strašného by se nestalo, vlastně by se ani stát nemělo.

Ústava předpokládá, že prezident po třetím neúspěšném pokusu o sestavení vlády může, ale jak Zeman správně podotýká, nemusí sněmovnu rozpustit a vypsat nové volby. Z toho prezidentovi odpůrci okamžitě usoudili, že je zde nějaký ústavní puč, hrozba pro demokracii atd. Přitom i ústavní právníci byli nuceni přiznat, že třetím pokusem to nemusí skončit, že následují střídavě další pokusy prezidenta a předsedy sněmovny. A přesně toto měl na mysli Miloš Zeman, když mluvil o tom, že sněmovnu po třetím neúspěšném pokusu rozpustit nemusí. Kromě toho sněmovna se může rozpustit sama ústavním zákonem, pro který má nebabišovská část potřebných 122 hlasů. Prezident tedy není suverénem ve vládní krizi, jak si to představují někteří komentátoři, ale tím pravým hybatelem jsou poslanci.

Zákonodárci mají tudíž tři možnosti: pokoušet se dále o sestavení vlády s důvěrou, rozpustit se či požádat usnesením prezidenta, aby konal, pokud se nenajde ústavní většina. Čili parlament má vždy možnost přerušit snahu prezidenta či vlastního předsedy o sestavení vlády, pokud si ústavní většina myslí, že tento postup není správný. A i když ústavní většina není jistá, alespoň jeden pokus se udělat musí, aby měl prezident dostatečně silný signál, že vůle většiny směřuje k novým volbám. Jinak má důvod předpokládat, že to politické strany nevzdávají a zaslouží si další pokusy. Mezitím ovšem vládne vždy kabinet z předešlého neúspěšného pokusu.

A právě o to jde. Podezírám část opozičních stran, především TOP 09 a ODS, že jim jde právě o ty třetí a další pokusy, a že jim vládnutí bez důvěry nebude vůbec vadit, pokud bude vláda sestavena v jejich režii. Pokud by to tak nebylo, pak by byl jejich postup naprosto nesrozumitelný a občan by se právem ptal, o co jim vlastně jde, když vládu s důvěrou sestavit nechtějí a rozpustit sněmovnu také ne. Prokazovali by tak naprostý amatérismus a ideologickou zaslepenost a voliči by je po právu odměnili dalším propadem hlasů. Z toho, že jednání o nové vládě budou složitá, a že možná skutečně bude potřeba více pokusů, nemusíme být nervózní až hysteričtí, jak vidíme u některých politiků, expertů i žurnalistů. V Německu měli volby dříve a vláda se stále ještě nerýsuje, v Nizozemí sestavili vládu po více jak dvou stech dnech. A pokud bude do té doby vládnout bez důvěry někdo, koho si většina poslanců nepřeje, pak by to měl být důvod ke hledání kompromisu, a ne k neustálému opakování otřepaných výroků o nepřijatelnosti toho či onoho. Kompromis znamená ústupky, někdy velmi těžko dříve představitelné. Ale pokud chtějí například pravicové strany (spolu)vládnout bez Babiše, musely by například spolknout hořkou pilulku a souhlasit s naplněním ústavy zákonem o všeobecném referendu, odmítnout euro, smířit se s modifikovanou podobou EET, s komunisty ve vládě, případně dalšími kompromisními dohodami. Pokud to nedokážou, měly by spíše mlčet a nespílat prezidentovi, že jim nepřímo říká, aby snědly to, co si samy svojí tvrdošíjností a neschopností navařily.