V čem jsou příčiny krachu levice ve volbách 2016

Volby 2016 jsou za námi a je možné provést analýzu a vyslovit alespoň předběžné závěry. Kromě relativního úspěchu Hnutí ANO, Starostů a koalice SPD/SPO jsme zaznamenali i neúspěch ČSSD a KSČM, tj. největších levicových stran. Zvláště u komunistů šlo o překvapení, protože jim měla pomoci jako vícekrát v minulosti nízká voličská účast.

K tomu, abychom lépe pochopili příčiny debaklu levice v uplynulých krajských a senátních volbách, musíme vzít v úvahu složení jejich voličské základny. Ta se skládá ze dvou hlavních skupin: "tvrdého jádra", které volí z přesvědčení, a protestních hlasů ideologicky neukotvených voličů. U ČSSD k tomu přistupuje ještě skupina přelétavých středových voličů, velmi citlivých na různé aféry a přešlapy politiků. V dobách, kdy byly obě strany v opozici, o protestní hlasy se dělily, a pokud se ČSSD podílela na vládě, spadly komunistům vlastně "zadarmo", protože nebylo koho jiného volit.

Ukázalo se, že ČSSD a KSČM podpořila v těchto volbách jen jejich tvrdá jádra, zatímco přelétaví voliči a protestní hlasující se přesunuli jinam, nebo volit nepřišli. Ti vlastně volby rozhodli. Vedení obou stran budou muset nastalou situaci důkladně analyzovat, protože se objevily nové faktory, které patrně podcenila.

Za prvé, změnila se politická mapa republiky. Tento trend se ukázal již v posledních parlamentních volbách před třemi lety (vlastně náznakově již od roku 2010), ale letos zásadně posílil. Vznikly nové politické subjekty, které dokázaly přitáhnout protestní voliče tím, že bez obalu a politické korektnosti dokázaly pojmenovat existující problémy a navrhly razantní řešení. Sociální demokracii svázané vládními povinnostmi a zahraničními závazky se dlouhodobě nedaří na tyto výzvy reagovat a ani tvrdý odpor vůči Bruselem diktovaným kvótám nepomohl přesvědčit protestní voliče. Přelétaví voliči se přiklonili nejen k Babišovi, ale volili také "neutrálně" různá uskupení Starostů a nezávislých. Komunisté z této situace mohli vytěžit, ale příležitost promarnili. Byla zde jistá setrvačnost, spoléhání, že dosavadní vcelku úspěšná taktika "chytré horákyně" nezklame ani nyní. Stratégové kampaně nevzali také zřejmě dostatečně v potaz, že KSČM byla v řadě krajských vlád, a že ji tudíž protestní voliči mohli považovat za součást "establishmentu". Na rozdíl od Babiše komunisté nedokázali sloučit vládní odpovědnost s politicky nekorektní kritikou a veřejným zdůrazňováním vlastních odlišných stanovisek, pokud byli přehlasováni.

Za druhé, změnila se mezinárodní situace. Objevil se nový fenomén masové migrace a vyostřily se rozpory mezi mocnostmi. Vedení vládních sociálních demokratů dalo přednost ukázněnému podřízení pozici EU a NATO a jen s malým nadšením se později přiklonilo k pragmatické spolupráci se zeměmi V4. Zvláště podpora protiruských sankcí naštvala i řadu jejich "skalních" voličů. Taktiku "chytré horákyně" v tomto směru mistrně sehrál Andrej Babiš a bez problému luxoval hlasy zmatených voličů ČSSD a dokonce i KSČM. Komunistům uškodilo především vystupování některých jejích představitelů, kteří se zhurta (podobně jako skupinky anarchistů, nábožensky a "zeleně" orientovaných aktivistů) pustili do všech, kteří realisticky vyhodnotili migrační invazi jako bezpečnostní riziko pro Evropu a ČR jako její integrální součást. Prováděli to způsobem, ve kterém se i takový Jiří Dienstbier jevil bezmála jako "mírně nahnědlý xenofob". Na své postoje mají pochopitelně právo, stejně jako na jejich veřejnou artikulaci. Problém byl ale v tom, že se vedení strany od těchto výroků nedistancovalo a umožnilo, aby se prostřednictvím médií vydávaly za oficiální pozici KSČM. Rozumná a vyvážená stanoviska strany tak zůstala nepovšimnuta a média mohla využívat ojedinělých projevů k tlaku na voliče, aby buď preferovali "mainstreamové" středopravé a liberální postoje ("když už to říkají i komunisté ..."), nebo protestní hlasy přenesly na jimi preferované mimoparlamentní strany Zelené, Piráty, Svobodné atd. V tom sice neuspěla, ale od protestní volby ve prospěch komunistů se mnohé podařilo odradit. Ti budou nyní muset zvážit, zda je nejvhodnějším způsobem získání potenciálních příznivců, když jim vynadáme do nácků a xenofobů a zda neměl kdysi pravdu Miloš Zeman, když nazval sládkovce "zdivočelými sociálními demokraty".

Růst napětí v mezinárodních vztazích ovlivnil postoje voličů i jinak. Už v antickém Římě za doby republiky v době ohrožení omezovali demokracii a kladli důraz na jednotný postoj vůči nastalým rizikům. V tomto směru je na zvážení, zda je nadále vhodné okázale vydávat rozštěpení stran, kdy jeden táhne hot a druhý čehý, za vzor demokracie. Voliči instinktivně hledají sílu v jednotě a je jim jedno, zda je výsledkem dohody různých proudů nebo projevem vysoce autoritativního jednotlivce. V rámci státu jako celku je jím prezident Zeman a mezi ostatními politiky kromě Babiše a Okamury patrně i lidovecký "enfant terrible" Jiří Čunek. Miroslav Kalousek byl již mnohokrát odepisován a vždy dokázal znovu vzlétnout z popela jako bájný pták Fénix. I přes velkou neoblíbenost bude proto nadále autoritou pro určitý segment pravicových voličů. U KSČM by tuto úlohu mohl sehrát Josef Skála, pokud ovšem dostane příležitost. Co se týče předsedy Filipa, bude záležet na schopnosti přitvrdit rétoriku a proměnit se ze spíše akademického (ale na této úrovni výtečného) debatéra v táborového řečníka. Z mladší generace je určitě nadějí Kateřina Konečná, která má navíc výhodu v tom, že reprezentuje opomíjené slabší pohlaví. Ve vedení ČSSD ale nevidím nikoho schopného plnit tuto úlohu a určitě jím nebude ani Sobotkou navrhovaný Tomáš Prouza. To je zase jen schopný úředník, ale nic víc. Strana bude asi muset sáhnout hlouběji do svých personálních rezerv, má-li jaké. Po této stránce je její situace složitější, než u KSČM.

Lze pochopit, že u politiků ve vedení zmíněných stran panuje nervozita a nejistota. Rozhodně by jim ale mnoho nepomohlo, kdyby zabředli do nekonečných dohadů o tom, co je levicové, "autenticky levicové", méně či více levicové apod. To by měli přenechat odborníkům z akademické a výzkumné sféry a namísto toho se soustředit na problémy, které pálí občany a navrhovat řešení, včetně těch, která nejsou momentálně politicky průchozí. Politici by si prostě měli přestat hrát na politology, namísto toho začít dělat skutečnou politiku a dokázat ji převést i "na ulici". Například vládě by se hůře dařilo odmítat komunistický návrh na referendum ke členství v NATO, kdyby pod okny Strakova paláce v tu dobu bouřily na jeho podporu zástupy rozhořčených občanů. Nelze odhadnout, kam až dospěje rozporuplný vývoj v globálním měřítku. Nicméně dojde-li k vyhrocení situace, uspějí jen ti, co budou schopni pro své postoje mobilizovat nejen vlastní voliče (i to se totiž nedaří), ale i dosud politicky méně aktivní občany. Nechtějí být levicové strany v tomto procesu jen pouhými diváky, budou muset změnit ani ne tak obecné programy, ale především praktickou politiku. Poslední volební neúspěch by jim měl paradoxně pomoci najít současné chyby a přinést potřebné poučení do budoucna.