Přínosy a problémy teorie produktivní spotřeby III

K "pozičnímu investování"

Po kritickém rozboru terminologických problémů spojených s definicí produktivní spotřeby a od ní odvislých služeb nyní přistoupím k jádru monografie, které spočívá v úloze kapitálových trhů při rozvoji odvětví spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. A hned na samém počátku se setkáváme s větou, která mnohého překvapí. V monografii se píše: "opakované působení kapitálového trhu vede k poměrnému snižování majetkových rozdílů". A hned vzápětí autoři přiznávají, že v reálném světě vládne pravý opak, tj. že "fungování kapitálového trhu působí v realitě opačným způsobem, tedy tak, že zvyšuje příjmovou a majetkovou divergenci". Příčinu rozporu mezi předkládaným obrazem ideálního kapitálového trhu a jeho skutečnou podobou vidí autoři v tzv. "investování do společenské pozice". "Cílem tohoto investování je upřednostnit investiční příležitosti různého, ale nikoli pozičního typu, kterými disponuje poziční investor, před různými, ale nikoli pozičními investičními příležitostmi ostatních potenciálních investorů."

Šroubovanými formulacemi chtěli autoři zřejmě vyjádřit rozdíl mezi ideální kooperací (kdy majitelé většího množství investičních prostředků jich část dobrovolně za úrok poskytnou méně majetným) a současným monopolizovaným trhem. Je si ovšem nutno uvědomit, že Valenčíkovi a spol. jde primárně o trh těch služeb, jejichž spotřebu považují za produktivní z hlediska rozvoje lidského kapitálu, tj. především vzdělávacích služeb.

Motiv k výše uvedenému srovnání je jasný. Je to kritika stavu, kdy určitá část společnosti "okupuje" výnosnější pozice v ekonomice a tím brání efektivnějšímu využití celkových disponibilních investičních prostředků. Jde tedy o zcela reálný rozdíl mezi individuálními kritérii efektivnosti a kritérii společenskými. Ještě jinak řečeno, mezi mikroekonomickými subjektivními ziskovými motivy a makroekonomickým kritériem zvyšování celkového společenského blahobytu. V tomto směru s autory souhlasím a k problematice se vrátím v některém z dalších pokračování tohoto seriálu.

Nejprve si však rozebereme samotný termín pozičního investování, které autoři publikace chápou negativně, jako bariéru uplatnění lidských schopností. Je to ale skutečně jen bariéra? Společenská struktura se skládá z pozic, které zaujímají jednotlivé osoby, třídy, vrstvy, skupiny. Na současném stupni vývoje si jinou podobu lidské společnosti nelze představit. Pozice jsou díky "staré" dělbě práce objektivně nerovné, jsou zde nadřízení a podřízení, vlastníci a nevlastníci, bohatí a chudí. To jsou objektivní podmínky, v nichž dochází k subjektivnímu investování do vlastních schopností. V této situaci je takové, z hlediska monografie "produktivní" investování, současně i investováním do určité pozice (sumy pozic), protože bez jejího zaujmutí nelze vlastní lidský kapitál realizovat. Zaujetí pozice má ovšem vylučující důsledky pro ostatní pretendenty. Určitou pozici může zaujmout pouze jeden subjekt, ostatní jsou vyloučeni. Jejich vynaložené prostředky sice mohou teoreticky přinést pozitivní výsledek v zaujetí jiné, třeba i srovnatelné pozice, ale konec konců minimálně část investičních prostředků, které byly vynaloženy na získání dané pozice přijdou nazmar. Je to však nezbytná ztráta, protože v situaci, kdy je množství disponibilních pozic menší než počet vhodných uchazečů, jiný způsob zaujetí možný není.

Pozice se zaujímají na delší dobu, a tudíž je zapotřebí pracovat na jejich udržení. A tady nastupuje Valenčík a kolegové s koncepcí neproduktivní spotřeby. Určitě budou souhlasit s tím, že zvyšování kvalifikace v souvislosti s uchováním pozice je v pořádku. Jejich terčem je demonstrační spotřeba a různé neférové (korupční, klientelistické atd.) praktiky, které brání konkurenci případně zaujmout obsazené místo. Jenže snaha o zachování nebo ještě vylepšení získané pozice je zcela přirozená v hierarchicky uspořádané společnosti. Zahrnuje zcela logicky i "obranu" proti vnějším tlakům a "útokům" ze strany konkurence. Je třeba zdůraznit i časový efekt: čím déle trvá profesní kariéra, tím větší je podíl investování do pozice na úkor investování do vlastních schopností.

Metodologickou chybou je, že autoři hodnotí proces zaujímání pozic v ekonomice i celé společnosti příliš akademicky, s přemrštěným důrazem na vzdělání. Vzdělání je podstatnou součástí kvalifikačních předpokladů zejména pro vyšší pozice, ale nikoli součástí jedinou. V publikaci je uvedena celá řada služeb pro produktivní spotřebu, jejich vliv však není detailněji analyzován. Co ovšem ve výkladu zcela chybí, je role praktických zkušeností, kvalifikačního know-how. Právě ty jsou nejmocnější obranou proti konkurenčním tlakům. Pretendenti na pozici mohou mít lepší vzdělání, ale protože jim chybějí praktické zkušenosti (do nichž se započítávají i osobní kontakty a další faktory), mají již předem nevýhodu. To platí i o sféře politiky, kde se rozhoduje o základním směřování společnosti.

Vysoce abstraktním, graficky podloženým výkladem se autoři snaží dokázat triviální souvislost mezi investováním do vlastních schopností a budoucími přínosy. Problém je, že se jedná o statistickou, nikoli absolutní závislost. Jak jsem již ukázal v předchozím výkladu, ne všechny investice se vrátí ve zvýšených přínosech. To není výjimka, ale zákonitost. Z toho vyplývá, že všechny v monografii prezentované grafy se sice tváří jako matematická závislost, ale ve skutečnosti jde jen o statistickou korelaci.

Z toho také vyplývá i odpověď, proč ani autory prezentované řešení formou kapitálového investování problém neřeší. Sice dokáže rozlišit, proč je výhodnější disponibilní volné prostředky investovat do rozvoje vlastních schopností, než je všechny "neproduktivně" spotřebovat, ale použitá jedině možná metoda maximalizace současné hodnoty budoucích přínosů individuální budoucí úspěch nezaručuje. To je také důvod, proč individuální (soukromí) majitelé finančních prostředků neradi investují do "cizího" lidského kapitálu (do "vlastního". tj. prostřednictvím trhu práce přivlastňovaného lidského kapitálu investují pochopitelně v zájmu rozvoje své firmy), protože je zde vysoké riziko nevrácení investovaných prostředků. Pokud individuální (soukromí) věřitelé jsou ochotni půjčit na rozvoj lidského kapitálu (nejen na vzdělání, ale třeba i na rekreaci či lázně), pak za podmínek dostatečného majetkového jištění, přičemž maximalizace současné hodnoty budoucích příjmů dlužníka jim je zcela lhostejná. Sledují totiž maximalizaci současné hodnoty vlastních budoucích příjmů a budoucí hodnota přínosů dlužníka jim pouze slouží jako nástroj realizace vlastního budoucího příjmu.

Autoři publikace pracují na soukromé vysoké škole. Nic jim proto nebrání uskutečnit pokus s uplatněním vlastního konceptu. Škola uzavře se studenty dohody o HCC kontraktech (k jejich rozboru se dostanu později) a vezme si u banky překlenovací úvěr, který vykryje dočasný výpadek příjmů a bude splácen z budoucích plateb z podílů na příjmech absolventů. Jak takový experiment dopadne, si lze lehce domyslet. Jen málokdo by byl ochoten takový kontrakt podepsat a banka by považovala celou operaci logicky za nadměrně rizikovou.

Je to bariéra soukromého vlastnictví a z něho vyplývající rozpory v zájmech, které brání praktické realizaci konceptu autorů monografie. Ti bohužel žádný jiný kapitál než soukromý, nevzali v úvahu. Přesto je tu subjekt, který může jejich přání splnit. Je to stát, který je právě tím investorem, který může vzít v úvahu i maximalizaci současné hodnoty budoucích příjmů všech občanů, protože jsou to i jeho příjmy. Zde je relativní soulad zájmů, na rozdíl od soukromých investorů, jakkoli existují výjimky v osobách bohatých filantropů. Stát má přitom k řešení více možných postupů, nejen autory zatracované znárodnění.

Za velmi pozitivní přínos nicméně považuji snahu dokázat, že kooperace je celospolečensky výhodnější než konkurence. Co jiného, než konkurence je autory popisované "poziční investování", které je organickou (a nikoli neorganickou, škodlivou) součástí tržní soutěže. Nejde sice o nic nového, ale novinkou je použití aparátu teorie her. Problém zasluhuje důkladnější rozbor, a proto se k němu vrátím v samostatném díle seriálu.

Součástí kapitoly, věnované pozičnímu investování, je poměrně neorganicky vložena poznámka, týkající se Marxovy teorie nadhodnoty. Pravdou je, že text je mírnější a příliš nepodporuje paušální tvrzení o jejím překonání z úvodní kapitoly. Marxovi je vytýkáno, že nevzal v úvahu "rozdílné investiční příležitostí, které ekonomické subjekty (včetně lidí) vlastní a které za určitých podmínek mohou či nemohou využívat. Neuvažuje zejména ty investiční příležitosti, které jsou spojeny s rozvojem, uchováním a uplatňováním schopností lidí. Přitom v současné době nelze od této problematiky abstrahovat. Neuvažuje také roli investování do pozice, jehož význam popsal T. Veblen ve své Teorii zahálčivé třídy, která se v době svého vydání v roce 1912 stala bestsellerem. Právě toto investování do společenské pozice vede kapitalistu (a později nejen kapitalistu), aby investoval i do "okázalé" či "demonstrativní" (slovy samotného Veblena), prestižní, segregační a dalších forem spotřeby, která je ve své podstatě investováním do společenské pozice, kde bohatší zvyšuje svoji výhodu na úkor chudšího a která je hlavním faktorem omezujícím rovnost příležitostí ve společnosti".

Teorie nadhodnoty vychází z pracovní teorie hodnoty, je jejím logickým vyústěním. Z textu nevyplývá, zda autoři pracovní teorii hodnoty uznávají či nikoliv. Proti jejich tvrzením lze postavit tyto argumenty. Za prvé, s Veblenovou teorií Marx není implicitně v rozporu. Kapitalista si přivlastňuje veškerou nadhodnotu a dělá si s ní, co sám chce. Část musí investovat do rozvoje firmy, část odevzdá na daních (v době Marxově nízkých) a část může použít i na okázalou spotřebu. Do jaké míry mu to pomáhá udržovat vlastní pozici kapitalisty, je těžko odhadnout. Za druhé, i výtka týkající se abstrakce od rozvoje lidského kapitálu je relevantní jen částečně. Zvyšování kvalifikace je součástí procesu zvyšování hodnoty pracovní síly a tím také působí směrem ke zvyšování mezd, relativnímu snížení míry nadhodnoty a tím i vykořisťování. Opět minimálně implicitně Marx tento vývoj předvídal, navíc jej rozpracovali pozdější marxisté. Právě hodnota pracovní síly je relativním (ovšem nikoli nepřekonatelným) limitem pro zvyšování mezd, konkurence mezi kapitalisty, ale i zaměstnanci zde může způsobit výchylky. Rakouský konzervativní ekonom Böhm-Bawerk, na kterého se autoři často odvolávají, je se svým tvrzením o chudácích kapitalistech, kteří by se rozdali, kdyby jim to konkurence ostatních umožnila, zcela "mimo mísu". Existovaly už v té době přece svazy průmyslníků, v jejichž rámci se mohli dohodnout, že zaměstnancům přidají. Dnes se tyto záležitosti řeší tu více tu méně uspokojivě na platformě kolektivního vyjednávání.

Marxova teorie vznikala v určitých historických podmínkách, které ještě nepodporovaly zahrnutí lidského kapitálu do reprodukčních schémat. Dnes to už možné je, dokonce je to nutností. V tom má Radim Valenčík se svými spolupracovníky pravdu. Také jsem se o to pokusil v předchozích dílech seriálu citovaném textu, zveřejněném k 150. výročí vydání prvního dílu Kapitálu. Problematika nadhodnoty a vykořisťování souvisí s pojednávaným tématem jen okrajově, proto se spokojím s odkazem¹.

1)      1) KROH, M. Tajemství kapitálu. Medias Res 1/2018, s. 9 – 15.