Michaelkroh | Poznámky k diskusi o financování vysokého školství

Na základě kritiky mého posledního článku v časopisu !Argument z pera Radima Valenčíka se na Facebooku rozpoutala zajímavá diskuse o financování vzdělávání, konkrétně vysokého školství. Docent Valenčík patrně vztáhl na sebe můj obecný povzdech nad knížecími radami, které jsou dávány zvenčí levicovým stranám, většinou bez konkrétní zkušenosti z politické práce. Vyčetl mi, že jsem nepochopil podstatu zásadního průlomu v levicové politice, který spočívá v orientaci na rozvoj terciárního sektoru ekonomiky, jehož jádro nazývá s odkazem na Marxe (Rukopisy Grundrisse) "ekonomikou produktivních služeb", tj. služeb cílených na "všeobecný rozvoj schopností člověka".

Což o to, zde jsou Valenčíkovy úvahy naprosto správné a myšlenka o dominantním budoucím sektoru společnosti přínosná a mnou sdílená. Jenže konkretizace tohoto obecného základu vyvolala odpor většiny diskutujících s výjimkou člena Valenčíkova výzkumného týmu Jana Mertla. Radim Valenčík napsal doslova: "Jsou nutné komplexní reformy, které umožní, aby subjekty působící v těchto odvětvích (firmy či organizace poskytující vzdělávací, zdravotní, lázeňské apod. služby) byly financovány přímo z podílu na ekonomických efektech, které jednotlivé subjekty v těchto odvětvích vytvářejí, a aby si tyto ekonomické subjekty v této oblasti konkurovaly. To těmto odvětvím propůjčí sílu, aby se stala ... odvětvími nejvýznamnějšími".
Zdroj: radimvalencik.pise.cz/....

Tyto reformy se dotyčný úporně již delší dobu bez úspěchu podsunout levicovým stranám a různým think-tankům. Dopouští se přitom zásadní chyby, spočívající v záměně akademického semináře s politickou diskusí. V rámci teoretických debat se jedná o proveditelnost (realizovatelnost) předložených koncepcí. Zde je potřeba konstatovat, že Valenčík má pravdu v tom, že jím předložená koncepce financování vzdělání může fungovat, zvláště když jsou některé její prvky minimálně zčásti převzaty z existujících modelů v zahraničí. Ovšem všechny podobné diskuse na veřejnosti mají politický charakter, a tam nejde o teoretickou realizovatelnost, nýbrž o kompatibilitu modelu se zájmy a potřebami jednotlivých politických subjektů.

U zahraničních vzorů jde v oblasti vzdělávání většinou o přechod z "tvrdého" na "odložené" školné. To je z hlediska studentů zlepšení ekonomických podmínek v době studia. Ovšem v našich podmínkách by došlo naopak k jejich zhoršení, a to všeobecně. Čili subjekt, který by podpořil zavedení odloženého školného, by se hledal jen velmi těžko mezi studenty i akademickou veřejností. A už vůbec ne mezi osobami levicového smýšlení, a tady nepomůže ani nepříliš korektní odkaz na Marxe, který by takovouto koncepci nikdy nepodpořil. Mimo jiné i z důvodu nadměrného vlivu úvěrujících finančních institucí (odložené školné vyžaduje úvěr pro školu nebo pro studenta).

Jednou z možných motivací výše uvedené koncepce financování vysokého školství může být snaha o srovnání podmínek mezi veřejnými a soukromými vzdělávacími subjekty. V současné době se oba existující systémy – veřejný a soukromý – rozvíjejí paralelně, aniž by si vzájemně přímo konkurovaly. Domněnku, že všeobecné zavedení odloženého školného pomůže soukromým školám, považuji na naivní iluzi. Výsledek bude možná přesně opačný a může vést k zániku mnoha dnes relativně úspěšných soukromých škol. Znamenalo by to, že i veřejné vysoké školy by byly donuceny chovat se jako soukromé subjekty a mezi nimi a stávajícími soukromými školami by se rozpoutal konkurenční boj. V něm dnešní soukromé subjekty nemohou mít jinou než slabší, méně konkurenceschopnou pozici, která by mohla vyústit až z jejich vytlačení z trhu. Nemohou se rovnat veřejným co do velikosti, historii ani personálního vybavení.

Zavedení odloženého školného by v našich podmínkách znamenalo i otevřené pověstné Pandořiny skříňky, protože by se mohlo rozšířit i na střední, a dokonce i základní školy. Pak by se Valenčíkovy "kontrakty" týkaly i šestiletých dětí. To si snad nepřeje ani on.

Pokud by byla koncepce odloženého školného založena na vznešeně znějícím zdůvodnění ve formě "odměňování dle zásluh" (členové Valenčíkova týmu se snaží vyhnout termínu "školné"), pak se objeví v politických debatách další problémy spojené s vyčíslitelností "zásluh". Nic lepšího, než kritérium výše platu absolventa ale není. Nicméně svázat úspěšnost absolventa měřenou výší platu s působením vysoké školy je nejen nepřesné, ale i metodologicky chybné, neboť se ignorují i další, neméně významné faktory – konexe, osobní vlastnosti, "měkké" dovednosti, délka praxe atd. Ještě křiklavější rozpor s deklarovanou zásluhovostí vyvstane, pokud bychom snažili na základě výše inkasovaného školného hodnotit kvalitu pedagogického zařízení. Pak by se nám malá a společensky málo významná manažerská škola jevila jako úspěšnější než špičková dlouhou historií ověnčená alma mater, vychovávající absolventy s průměrnými či podprůměrnými platy (například právě pedagogy, sociální pracovníky apod.). A jak posuzovat vojenskou či policejní akademii, kde je "úspěšnost" dána systemizačními tabulkami? A tak bychom mohli pokračovat ještě dlouho.

Radimovi Valenčíkovi a jeho kolegům proto adresuji jednoduchou otázku. Není školné jednou z legitimních forem financování provozu školských zařízení vedle financování veřejného? Pokud ano, pak se bavme, jaký tato forma má smysl a kde se v našich podmínkách může uplatnit jako vedlejší, doplňková forma. Je to forma soukromovlastnická, kapitalistická, která žádnou "dominanci" sektoru veřejných (produktivních) služeb ve smyslu Marxových úvah samozřejmě nepřinese. Není tady kvůli Marxovým ani Valenčíkovým teoriím, ale prostě proto, že subjekty, které ji používají, nevznikly jako součást veřejného sektoru a jinou formu financování nemají k dispozici. Dovedu si nicméně představit i smíšené vlastnictví ve formě nadace s účastí státu a soukromého sektoru. Dokonce tuto formu považuji za vhodnější a pro vzdělávací systém bezpečnější než vysoce rizikové čistě privátní podnikání.

Taková pragmatická debata může být užitečná a bude jistě plodnější, než marný pokus "převrátit" argumentaci vzhůru nohama, vydávat skrytou privatizaci veřejného prostoru za naplnění Marxových myšlenek a tím ji učinit stravitelnou pro levici. Členům výzkumného týmu z Vysoké školy finanční a správní doporučuji, aby se nad problémem důkladně a bez postranních úmyslů znovu zamysleli a své závěry korigovali zejména s ohledem na praktickou (tj. politickou) realizovatelnost v podmínkách České republiky. Otázek k diskusi je zde dost a dost. Například zda dominance odvětví "produktivních služeb" nevyžaduje i změnu průmyslové základny společnosti (já tvrdím, že ano), zda ta dominance nenastane právě z titulu nezbytnosti rozdělování podle potřeb (které je vývojově vyšší formou rozdělování, než rozdělování podle výkonnosti či zásluh) a nikoli pouhého rozšiřování atd. Měli by také vzít v úvahu, že zdravotnictví a lázeňství je financováno na principu veřejného zdravotního pojištění, které generuje (či by mělo generovat) dostatek peněz pro provoz zdravotnických zařízení. Ta musí být připravena zasáhnout i v případě, že by nikdo jejích služby bezprostředně nepotřeboval. To se "zásluhami" ve smyslu Valenčíkových "komplexních" reforem nemá opravdu nic společného, a já si opravdu nedovedu představit, jak by jím prosazovaný princip financování mohl vůbec fungovat, natož pak uspokojit stále rostoucí nároky na péči o zdraví občanů.

Z výše uvedených důvodů jsem pro zachování současného systému, přičemž mírné úpravy jsou samozřejmě možné. V předložené koncepci vidět "komplexní" (tedy systémovou) změnu ale skutečně nelze.