Krátkou poznámkou se ještě vracím k uplynulému mistrovství světa ve fotbale. Blahopřeji vítěznému týmu země Galského kohouta, druhému Chorvatsku, třetí Belgii i "bramborové" Anglii. Všichni hráli prvotřídní fotbal, ale marná sláva, vyhrát mohl jen jeden. Obdiv zaslouží i perfektní organizace ze strany Ruska.
Předmětem mé úvahy nejsou ale krásné góly i výkony mistrů fotbalu. Jsou to reakce v médiích a na sociálních sítích. Častým, snad nepříliš povedeným pokusem o vtip, byly výroky o "výběru Afriky" s očividnou narážkou na pestrobarevné složení předních týmů, především mistrovské Francie. Přiznám se, že i přes pochopení pro humoristické zlehčení se mi příliš nelíbily pro potenciálně rasistický podtext.
Paradoxní a symptomatické pro dnešní terminologické zmatení ovšem jsou i opačná tvrzení o vítězství týmu migrantů či dokonce uprchlíků. Většina francouzských reprezentantů má sice kořeny ve frankofonní Africe, ale o uprchlíky se nejedná, a s migranty na děravých bárkách ve Středozemním moři mají pramálo společného. S jednou výjimkou, barvou pleti. Jsou černí, no a co? Podstatné ovšem je, že se cítí být Francouzi, myslí jako Francouzi, jednají jako Francouzi a Marseillasu zpívají s nemenším nadšením než jejich bílý prezident. Většina se ve Francii už narodila. Nezapomínejme také, že Francie má i svá zámořská území, obývaná občany tmavé pleti. Ty byste krutě urazili, kdybyste je nepovažovali za Francouze. Ostatně jeden z nich Lilian Thuram rozhodl svými góly finále v roce 1998, kdy Francie šampionát také vyhrála.
Právě vítězové letošního mistrovství světa spolu se šampiony v jiných sportech názorně demonstrují rozdíl mezi legální a nelegální migrací. Legální migrant se nejprve něco naučí, například hrát fotbal, pak se snaží uplatnit ve světě, a přitom si někde zvykne tak, že přijme nabídku či sám požádá o občanství. Takových případů je nesčíslně, a je celá řada zemí, které přímo lákají kvalitní sportovce k přestěhování, protože jejich úspěchy na světových turnajích přispívají k zvýšení vlastního renomé.
Taková migrace nikoho neznepokojuje a je zcela normální.
Někdy dochází k tomu, že rodná země nechce takový přesun z různých důvodů povolit, a sportovec či umělec si přestěhování vynutí emigrací. Dobře si pamatujeme případy našich hvězd Martiny Navrátilové či Václava Nedomanského. Taková migrace je sice formálně nelegální, ale legitimizuje ji přístup hostitelské země, budoucí domoviny. Navíc tito migranti v drtivé většině případů nepřeplouvají moře v gumových člunech, ale odcestují zcela legálně, a "nelegální" je pouze odmítnutí návratu do mateřské země. Takové případy se sice ještě stále dějí, ale jsou spíše výjimkou, ze které není možné dělat precedens pro řešení současné migrační vlny.
Oproti tomu migrace organizovaná pašeráckými gangy je nelegální, a měla by být tvrdě potírána bez ohledu na subjektivní pocity jednotlivců, mezi nimiž mohou být i ti, kteří před něčím skutečně utíkají. V tom případě je přece spousta legálních možností, jak požádat o ochranu, například na konzulátě příslušné země, a odcestovat zcela legálně a bezpečně. Naštěstí se v některých zemích změnila po volbách vláda, a noví ministři v otázce nelegální migrace přitvrdili. Generace politiků, u nichž se může projevovat špatné svědomí z rozbití funkčních států na severu Afriky či blízkém Východě, pomalu odchází ze scény. Nelegální migrace se sníží ve chvíli, když se začnou zabavovat lodě, nuceně likvidovat dopravci převážející spolu s mraženými potravinami i migranty, a organizátoři skončí v celách a následně před soudem. Poněkud nerozumím, proč se mají v Lybii či jinde nákladně budovat hotspoty pro posuzování oprávněnosti žádostí o azyl, když všude existují konzuláty zemí EU, na které se mohou potenciální migranti obrátit. Spíše by mělo jít o personální posílení těchto úřadů.
Problémy s migrací jsou složité, ale nevyřeší je ani rasismus, ani multikulturní "sluníčkářství". Ale ani chystané dohody typu Dublin IV. Jde jen o to, uplatnit zákony, které platí již nyní, a efektivně pomáhat chudým a válkou rozvráceným zemím.