TAJEMSTVÍ KAPITÁLU II/2: Chceme změnu! Co vlastně?

Říjnová revoluce se světovou nestala

Nedávno jsme vzpomínali 100 let od ruské Říjnové revoluce. Byla to událost, která ovlivnila světové dějiny na další desítky let, ale to, co si sama vetkla za hlavní cíl, nesplnila. Nestala se světovou, nezpůsobila zánik kapitalistické společnosti, jakkoli výrazně přispěla k její kvalitativní změně. Naopak praxe bolševické části radikálně socialistického hnutí zdiskreditovala původní přitažlivou myšlenku společnosti rovnosti a nevykořisťování. Jistou formu materiální rovnosti revoluce nastolila, avšak za cenu potlačení lidských práv a svobod, porušování vlastních revolučních zákonů, zbytečných obětí na životech. Připisovat toto selhání pouze jediné osobě – Stalinovi – by byla chyba, on byl jen špičkou pyramidálně vystavěného systému připomínajícího spíše pozdní feudalismus. Příčin, proč původní demokratické poselství dělnických rad (sovětů) takto zdegenerovalo, bylo více a nebyly jen subjektivního charakteru. V Sovětském svazu přežilo více z carismu, než si kdokoli z revolucionářů pomyslel, a kdyby v čele byl někdo jiný, například dnes adorovaný Trockij, nebyl by vývoj příliš odlišný. Je nutno vzít v úvahu, že sovětský stát musel plnit úkol technologické modernizace země, kterou ve vyspělejších zemích (rovněž za materiálních a lidských obětí) plnil kapitalismus. A musel to udělat rychle už vzhledem k mezinárodní izolaci a nepřátelství ze strany tehdejších velmocí. V hlavách technokraticky uvažující mladší generace revolucionářů proto zvítězil postup, při němž se mobilizoval rozhodující kapitál, který země měla, a ten spočíval v masách rolnického obyvatelstva. To bylo často s pomocí násilí donuceno přemístit se do měst a zapojit se do budování průmyslu a velkých energetických a komunikačních staveb. Pracovní síly pak v zemědělství chyběly, a když přišla i neúroda, vypukl hladomor a s ním oprávněná nespokojenost a odpor pojímaný stranickým vedením jako zostřování třídního boje. Výsledkem byly nelidské represe nejen vůči "nepřátelům", ale i "zrádcům" (stoupencům mírnějších metod vládnutí) ve vlastních řadách.

Vítězství ve Velké vlastenecké válce a následná revoluční vlna ve východní Evropě a Asii na čas odvedlo pozornost od chyb praxe bolševických komunistů. Bohužel ani zapojení zemí s odlišnou politickou tradicí nevedlo k potřebné sebereflexi a systém začal ztrácet dynamiku, až pouze přežíval. Při životě jej udržovala situace vojenské rovnováhy se Západem. Ale i ta vzala posléze za své v důsledku technologických změn, při kterých hrála klíčovou úlohu Východem podceněná a zanedbaná digitalizace. Události roku 1989 byly proto logickým vyústěním dějinného vývoje a nikoli jen osobním selháním Gorbačova a reformátorů.

Nemá cenu spekulovat, jak by se dějiny vyvíjely, kdyby bolševici nezískali převahu v sovětech v důsledku chybné zahraniční politiky Kerenského. Prostě se udály tak, jak se udály, a dnešní generace se z nich může pouze poučit. Jedním z klíčových závěrů by mělo být hledání nové alternativy, pokud se nám nelíbí kapitalismus. Ten není věčný a své základní rozpory nevyřešil, jen utlumil, potažmo překryl jinými problémy.

Lidé jednají svobodně v rámci objektivních možností

Nejdříve však musíme teoreticky rozlousknout ještě jeden problém, a to problém přímo kardinální. Jde o to, jak aktéři dějinných událostí (jednotlivci, skupiny, státy) jsou ve svých jednáních svobodní a jakým způsobem se výsledky jejich činů promítají do tendencí společenského vývoje. Karel Marx se spolu Bedřichem Engelsem soustředil na výklad dějin jako přírodně historického procesu s ekonomickou sférou (základnou) jako v poslední instanci určujícím faktorem. Jejich cílem bylo vyvrátit idealistickou koncepci předchozích myslitelů založenou na rozhodující úloze idejí a jejich nositelů – jednotlivých osobností.  Na jejich závěry později navázali další myslitelé, v prvé řadě V. I. Lenin, který se podrobněji věnoval významu a úloze subjektu v historickém procesu, především v období revolučních změn. Zformuloval závěr, že jakmile jsou zralé objektivní podmínky pro revoluci, její uskutečnění závisí na aktivitě revolučního subjektu, podle něj revoluční strany. V praxi tento závěr dokázal tím, že zprvu nepočetnou frakci dokázal změnit během několika měsíců v rozhodující subjekt říjnové revoluce.

Materialistické pojetí dějin nelze skutečně pojímat tak, že vývoj dospěje do nějakého cílového stavu samovolně, bez aktivity subjektivního činitele. V tom měl Lenin samozřejmě pravdu bez ohledu na to, že úlohu subjektu někdy příliš zveličil (například se domníval, že lze do socialismu vstoupit bez předchozího plného rozvinutí kapitalismu). Naproti tomu v 60. až 80. letech minulého století se zřejmě jako odraz rostoucích problémů "reálného socialismu" rozšířilo objektivistické pojetí dějin, jakoby politické a ideologické špičky chtěly ujistit samy sebe, že cesta, po které se ubírají, je jediná možná, protože si ji "vynucují" poznané společenské zákony.

To byla samozřejmě hrubá chyba, obelhávání sama sebe. Jak se reálná praxe stále více odlišovala od teoretických předpokladů, bylo stále obtížnější obhájit "leninskou cestu". Proto se propaganda uchylovala ke zdůvodňování údajných předností existujícího systému jejich souladem s objektivními zákonitostmi. Strana, která podle tehdejší propagandy disponovala vědeckou metodou marxismu-leninismu, se přece nemohla mýlit a nutně musela dospět ke správným teoretickým i praktickým závěrům. To se stále dokola opakovalo v usneseních sjezdů a dalších strategických dokumentech.

Podobně je tomu nyní, kdy publicisté i politici přísahají na liberálně kapitalistickou formu demokracie jako na jedinou možnou, nebo přinejmenším nejlepší z možných. Odlišné názory se sice dají jakž takž svobodně vyslovit zejména díky internetu, ale jejich nositelé jsou nálepkováni jako fašisté, xenofobové, šiřitelé nenávisti, odpůrci "evropských hodnot", ruští švábi a podobnými nelichotivými přídomky. Když teče do bot, heslo "nejsme jako oni" moc nefunguje.

Dialektický materialismus, o který se snažili oficiálně opírat předlistopadoví komunisté, správnost vyslovených hypotéz automaticky nezaručuje, podobně jako dnes poučky liberalismu. K tomu by musely být použity také metody speciálních věd, v daném případě zejména sociologie. Teoretický i praktický kolaps stalinského marxismu však není důvodem, abychom hned přebírali koncepce chaotického společenského vývoje bez zákonitostí, v němž vše závisí výlučně na síle, dravosti či mocenské převaze navzájem bojujících jednotlivců. Nutno ovšem přiznat, že na první pohled to tak opravdu vypadá. Společenské zákonitosti nikde "nevyčuhují", nemávají na nás, abychom si jich všimli. Jsou skryty za svobodnými jednáními jednotlivců a nadindividuálních subjektů a my si většinou ani neuvědomujeme, že nás ovlivňují.

Nikdo nepopře, že každý jednotlivec je obklopen nějakým životním prostředím, přírodním i sociálním. Přírodní prostředí představuje krajina a objekty přírodní či umělé, vytvořené člověkem. Sociální prostředí tvoří rodina, přátelé, spolupracovníci, firmy, obchodní partneři, zájmové organizace, spolky, instituce státu, kraje města či jeho části, veřejné kulturní statky, komunikační a dopravní prostředky atd. V této skutečnosti existuje řád, pravidla (zákony, morální normy), která je nezbytné dodržovat, aby jedinec mohl v jejich rámci svobodně a bez úhony na zdraví a majetku existovat a aby svým jednáním neohrozil existenci celé společnosti nebo její části. Samotná pravidla nejsou výsledkem nahodilých nápadů či nálad, ale odpovědní představitelé společnosti (poslanci, ministři, hlavy států, radní, zastupitelé, ale i spolkoví jednatelé, podnikatelé atd.) je vytvářejí na základě poznaných zájmů komunity, kterou jsou pověřeni řídit a spravovat. Jsou obvykle doprovázena sankcemi pro případ, že je někdo nebude dodržovat.

Pro existenci a rozvoj společnosti jako celku, tj. v dnešních podmínkách států či soustátí (unií, federací, konfederací) jsou klíčová politicky prosazená pravidla, schválená parlamentem či jiným zákonodárným subjektem. Ta určují charakter daného státního celku a upravují jeho vztah vůči jednotlivcům a nadindividuálním subjektům. Pravidla také zajišťují zájem vládnoucí politické třídy, která se navenek představuje jako reprezentant většiny občanů. Zájem feudálů spočíval v především držbě (nešlo ještě o vlastnictví v moderním slova smyslu) půdy a vládou nad poddanými, kteří na půdě pracovali. Půdu včetně nemovitostí na ní postavených jim uděloval jediný suverénní vlastník – panovník v léno, za což mu museli sloužit jako vojáci či úředníci. Zájem buržoazie je především nedotknutelnost soukromého vlastnictví a odstranění překážek obchodu a podnikání.

Už z toho je patrné, že primární sférou společenského života je skutečně ekonomika, ať už je vliv a význam idejí, kultury a umění jakkoli velký. Nicméně pro vysvětlení společenského pohybu to nestačí. Zde se musíme nutně dotknout vztahu subjektivního a objektivního.

Souhrn objektivních podmínek existence a rozvoje společenských subjektů tvoří objektivní společenskou skutečnost. Ta je výsledkem předchozích dějů, nutných i nahodilých. Skutečnost je rozporná, je vytvořena střety individuálních i skupinových zájmů. Rozporné zájmy nemizí ani tehdy, když se jeden prosadí na úkor druhého, vyplývají totiž z rozdílného postavení ve společnosti, především v její materiální (ekonomické) sféře. Pouze se reprodukují na jiné úrovni, modifikují vzájemným působením, objektivizují v politických programech, ideologických a teoretických koncepcích.

Z rozpornosti skutečnosti vyplývají i rozporné, různorodé, vzájemně se až vylučující možnosti dalšího vývoje. Můžeme tedy vybírat od prostého reprodukování existujících vztahů přes drobné změny až po negaci stávajících poměrů (revoluční či "kontrarevoluční", zpátečnickou změnu). Možnosti však nejsou rovnocenné z hlediska svého uskutečnění. Některé jsou spíše teoretické, málo pravděpodobné, jiné naopak reálné, pravděpodobnější. Uskutečnit se mohou pouze možnosti reálné. Můžeme proto snít nadále (podobně jako kdysi první utopisté) o beztřídní, rovnostářské společnosti, avšak dnes to je pouze teoretická možnost (není to absolutně nemožné). Reálné možnosti se od teoretických liší tím, že jsou u nich splněny alespoň částečně podmínky jejich uskutečnění. Odtud také vyplývá důležitost teoretické a analytické práce pro poznávání skutečnosti a reálných možností, z nich vyplývajících. I když nejsou pro reálnou možnost, která je příznivá pro uspokojení nějakých zájmů, splněny ještě všechny nezbytné podmínky, lze se k nim postupně dopracovat cílevědomou činností. 

Současně s možnostmi vyplývají z objektivní společenské skutečnosti také nemožnosti. I teoretické možnosti jsou v podstatě nemožné, nicméně nejde o absolutní, ale pouze relativní nemožnosti, tj. ty, které se v budoucnu mohou (ale také nemusejí) stát možnostmi reálnými. Například zavést v našich podmínkách otrokářský nebo feudální řád je sice teoreticky možné (tyto typy společnosti zde již v minulosti existovaly, je tu vzor, jak společnost uspořádat), ale prakticky nemožné, protože s tím nesouhlasí drtivá většina občanů a ani objektivní ekonomické podmínky otrocké či nevolnické práci nepřejí, protože není dostatečně efektivní, aby uspěla v tržní konkurenci. Stejně tak prakticky nemožné je v dnešních podmínkách dosažení úplné rovnosti, nicméně teoreticky to není do budoucna nemožné.

Důležité je také si uvědomit hierarchii možností. Možnosti tvoří systém, v němž jsou některé významnější a důležitější z hlediska existence a rozvoje daného subjektu. Naopak některé zcela pomíjí, protože jejich význam považuje (oprávněně či mylně) za nulový. Význam znamená jakýsi přechodový můstek mezi objektivním a subjektivním, do něhož vstupuje hodnocení. Správně stanovit hierarchii možností a odvodit od nich vlastní zájmy je podmínkou pro optimální způsob rozvoje a existence subjektu.  

Společenské jevy jsou hromadné, představují výslednici působení mnoha jednotlivců a skupin. Všechny dosud popsané procesy proto probíhají postupně a dlouhodobě. Neoliberální víra v chaos a "kreativní destrukci" zachycuje jen jevovou stránku procesů, neproniká k podstatě. V živelném, zdánlivě zcela chaotickém prostředí se prosazují silné subjekty (fyzicky i intelektuálně), což až dosud přinášelo rychlý technický pokrok. Je to ale pokrok jednostranný, v některých oborech je dokonce uměle udržován jeden typ inovací, ten, který je nejvýhodnější pro nadnárodní koncerny (klasickým příkladem je jednostranná orientace na chemicky vyráběné medikamenty ve zdravotnictví a ostatní jsou uměle potlačovány skupováním patentů a jejich uložením do šuplíku nebo přímým podplácením lékařů a distributorů léků).

Je to také pokrok na úkor slabších, pro které je vymezena skromná sociální síť nebo prostředky aktivní politiky nezaměstnanosti (hlavně rekvalifikace, vzdělávání apod.).  Je to pokrok ohrožující přírodní podmínky existence a rozvoje lidstva.

Z hlediska dialektiky subjektivního a objektivního bychom tento živelný proces prosazování dějinné nutnosti mohli připodobnit k sportovní soutěži, kdy zúčastnění se snaží zvítězit v boji o přístup k nejvýhodnějším možnostem, přičemž na ty poražené čekají jen možnosti méně významné. Vítězové se "zmocňují" existujících možností, přetvářejí je úspěšně či méně úspěšně ve skutečnost, a tím ji formují k obrazu svému. Cestu k nejvýhodnějším možnostem si následně monopolizují pro sebe a ty slabší na ni dobrovolně nepouštějí. Těm jsou "přidělovány" pomocí násilí či ideologického masírování možnosti odvozené, méně významné, ale přitom napomáhající realizovat možnosti "vlastněné" vítězi. Tak se politicky upevňuje a reprodukuje nadvláda vítězů nad poraženými. K tomu se ještě obvykle přidává zákaz prosazování alternativních možností spojených s negací daného systému (s revolucí), které jsou vyhlašovány za neústavní, nedemokratické, antisystémové apod. Tato tabu byla nebo ještě jsou obsažena i v legislativě jinak vysoce demokratických zemí. Například v České republice zkoumá ministerstvo vnitra, zda stanovy registrujícího se subjektu nejsou "extrémistické", přičemž se třídní boj dává na roveň etnickým a podobným konfliktům (hlásání násilí proti skupinám obyvatel).

Podobně se postupuje i ve sféře poznání. Orientaci na negaci statusu quo nelze zakázat, neboť do hlav občanů vládnoucí subjekt násilně zasáhnout nemůže. Zbývají mu proto především dvě cesty. Za prvé, je to přímé omezení či úplný zákaz šíření "nežádoucích" názorů, což v současné době internetu a sociálních sítí není možné bez obrovských nákladů na blokace určitých webových stránek, a legální postihy nositelů alternativních myšlenek v podobě šikany v zaměstnání, vyhazovu z vědeckých pracovišť, veřejné dehonestace apod. Starší z nás ještě pamatují dobu po roce 1968 a osud rebelujících intelektuálů, ovšem podobné případy se dějí i dnes všude na světě – i v těch státech, které se samy vydávají za vzor demokracie.

Důležitou metodou potlačování nežádoucích názorů jsou za druhé i expertní stanoviska mainstreamových teoretiků, která jsou vydávána za jedinou možnou pravdu s odkazem na jejich renomé. Připouští se jen diskuse v předem daném názorovém koridoru, ostatní je častováno úsměšky či "shovívavým" konstatováním utopičnosti. 

Do rozboru však nutno zahrnout i klíčový fenomén pravdy. Vládnoucí subjekt často zdůvodňuje potlačování nepohodlných názorů tím, že jeho vlastní poznání je pravdivé. To automaticky zahrnuje názory odlišné mezi nepravdivé. Problému pravdy proto musíme věnovat pár poznámek.

Obecně definujeme pravdu jako soulad subjektivního poznání s realitou. Pomineme-li tak zvané banální pravdy (jako například tu, že při psaní těchto řádků jsem naživu), je pravda většinou relativní, vázaná a tudíž i omezená určitými podmínkami. Vezmeme-li například slavnou Pythagorovu větu, je to nesporně pravda, ale pouze v dvojrozměrném prostoru. V teoretickém čtyřrozměrném prostoru to již pravda není. A stejně tak můžeme postupovat i v dalších případech známých matematických pravidel, přírodních a společenských zákonů. Pravda je tudíž relativní a vyvíjí se v čase. Lidstvo v procesu poznání postupně proniká od jevu k podstatě a v relativitě pravdy se stále více objevují i zrnka pravdy absolutní, pravdy, kterou již nebude možné v budoucnu změnit. Takovou jednoduchou absolutní pravdou je například konstatování, že Země se otáčí okolo své osy a okolo slunce. Nejde přitom o pravdu banální, v minulosti dlouhou dobu platilo za pravdivé, že středem naší planetární soustavy je právě Země. K opaku dospělo lidstvo zhruba před 500 lety (Koperník).

I v oblasti společnosti platí relativita pravdy.  I z historie je patrné, jak se poznání vyvíjelo, jak v celém vývoji od starověku až po dnešek se projevila zrnka pravdy, která postupně zpřesňovala pohled teorie. Tento proces bude pokračovat, co bude lidská společnost existovat.

V minulosti došlo k nesčetným pokusům ukončit poznání vývoje společnosti vyslovením absolutní, dále již v zásadě neměnné pravdy. Jmenujme alespoň různé náboženské výklady, v novější historii pak systémy Hegela a Fukuyamy či dogmatické varianty marxismu. Jejich společnou vlastností je přesvědčení, že vytvořený systém představuje konečný a dále neměnný obecný model, pod který je pouze nezbytné podsouvat jednotlivé jevy a události. Marx se pokusil vyvrátit abstraktní spekulací vytvořené teoretické systémy a zdůrazňoval, že jeho koncept negace kapitalismu vyplývá nikoli z abstraktní dialektiky (zákona negace negace), ale z rozboru konkrétního typu společnosti podaného v Kapitálu. Nicméně i on se vzhledem k nezralosti tehdejších podmínek "nestrefil" do prognózy a diktatura proletariátu, kterou prezentoval jako jediné možné řešení rozporů kapitalismu, se ukázala spíše jako vedlejší varianta, "slepá ulička" dějinného vývoje a pokusy o její nastolení se ukázaly z dlouhodobého hlediska neúspěšné.

Vzniká otázka, zda praxí nepotvrzená koncepce diktatury proletariátu byl Marxův teoretický omyl či zda to byla relativní pravda, která platila pouze v podmínkách raného kapitalismu volné soutěže. Z hlediska subjektu revoluce měl Marx (a po něm i Lenin) nesporně pravdu. Kdo jiný by měl mít zájem na negaci kapitalismu než vykořisťovaný proletariát? Hluboké technologické změny druhé průmyslové revoluce koncem 19. století Marx již nezažil, stejně tak přechod kapitalismu do monopolního stádia. Leninova interpretace v díle Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu měla jednu zásadní chybu, spočívající právě ve  slově "nejvyšší". I když jinak nelze uvedenému dílu mnoho vytknout (podobně psali i jiní autoři, například austromarxistický ekonom Hilferding), zmíněná chyba měla podnítit po první světové válce další vlnu teoretického zkoumání namísto Stalinova povýšení celého Leninova díla na nezpochybnitelný axiom (absolutní pravdu). Proti tomu nastoupila ovšem přehnaně ostrá, odmítnutím drastických metod potlačování opozice, střední a vyšší třídy motivovaná kritika ze strany reformistických marxistů (Kautsky). S příslovečnou vaničkou vylili reformisté a "buržoazní" ideologové i racionální jádro Leninovy teorie – popis úlohy monopolů, boje o nové přerozdělení trhů a vlivu ve světě, nevyhnutelnost vzniku válek.

Lenin se snažil také vyřešit rozpor mezi Marxem zformulovanou úlohou proletariátu jako vůdčího subjektu revoluční změny a jeho nezralostí, nedostatečným vzděláním a uvědoměním prostřednictvím koncepce vedoucí úlohy revoluční strany. Ale ani Lenin nedocenil vliv staré dělby práce a hierarchické struktury uspořádání společnosti i bez soukromého vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků. Z toho plyne možnost kvázifeudální reminiscence klientelismu a vazalství. Nositelé vrcholných funkcí se mohou vymknout společenské kontrole, prohlásit se za jediné oprávněné představitele "vědecké" (a tudíž automaticky správné) politiky a druzí je mají pouze poslouchat, být "převodovými pákami" či dokonce jen "šroubečky" v mechanisticky pojímané organizaci společnosti. Tak se mohl rozvinout obrovský kult osobnosti srovnatelný pouze s mocí orientálních středověkých monarchů nebo francouzského Ludvíka XIV.

Po pravdě řečeno, komunistům se v době vymezené pro jejich vládu nepodařilo až na krátká období "oteplení" vyřešit rozpor mezi centralismem a demokracií, mezi vedoucí úlohou politické strany a její kontrolou zdola, ze strany občanské společnosti. Nakonec vždy vítězil mocenský faktor, daný zájmem vládnoucí špičky na udržení svých pozic, což v praxi znamenalo použití nástrojů diktatury proletariátu nejen proti buržoazii, ale i proti oponentům ve vlastních řadách či proti občanské společnosti jako celku.

Jako životaschopnější se ukázal demokratický kapitalismus sociální povahy, který nazýváme obvykle sociální stát. Jeho vývoj na rozdíl od "reálného socialismu" není přímočarý, jasně předem daný. Kdybychom vyjádřili hlavní linii dějinného vývoje přímkou, reálná podoba vývoje v demokratickém kapitalismu sociálního typu by byla křivka, která se klikatí podél této linie, tu je nad ní, tu pod. Rozkyvy jsou větší či menší podle toho, jak se daří vládě přijímat rozhodnutí, které jdou optimálním směrem. Výhodou tohoto systému je svoboda projevu a vědeckého bádání, i když výzkum společenských alternativ nepatří mezi oficiálně podporované priority. S tím souvisí jeho nízké finanční zabezpečení. Nositelé neortodoxních myšlenek také nejsou vítáni v oficiálních (impaktovaných) odborných periodicích ani v médiích. Jejich doménou je proto internet a na něm především sociální sítě. Nicméně dnes již není možné šíření alternativních konceptů zabránit. 

Výhodou oproti tzv. "totalitním" systémům je u demokratického typu společnosti také větší flexibilita a rychlejší korekce chybných postupů. Vládnoucí komunisté obhajovali autoritářský systém tzv. "vedoucí úlohy strany" právě tím, že na rozdíl od buržoazní demokracie se díky vědeckému poznání vývoje společnosti opřeného o dialektiku a marxismus nemusí "zdržovat" korekcí chyb, protože žádné zásadní nemohou udělat. Přesvědčení politických špiček o vlastní neomylnosti přiživovaly ještě zástupy patolízalských vykladačů "jedině správné vědecké cesty". Korekce sice přicházely, ale v důsledku nesvobody příliš pozdě, až když se problémy stávaly nesnesitelné a ohrožovaly stabilitu režimu. V důsledku toho byly odchylky od optimálního směru ještě větší a trvalejší než u liberálně demokratických států.

Společenské zákony působí podobně jako biologické, ale změny jsou rychlejší

Jak tedy společenské zákony vlastně působí? Odpověď je jednoduchá a ani ne překvapující. Působí podobně jako zákony přírodní, nicméně nikoli jako jednoduché zákony fyzikální, ale biologické (vývoj druhů). Nejdříve dochází k drobným odchylkám ("mutacím") od základní tendence. Je to, jak říkal už Marx, přírodně historický proces. Rozdíl oproti biologické přírodě je ovšem v tom, že tyto mutace jsou vyvolány vědomou činností člověka, který prostřednictvím jednotlivců či větších společenství vyhmátne z existujících možností alternativu představující menší (lokální) změnu. Může to být nějaký technický objev či vynález (například kolo, střelný prach, heliocentrická planetární soustava, parní stroj, elektřina atd.), nová organizace společnosti (například římské právo, všeobecné volební právo, rovnoprávnost žen apod.) či výroby (manufaktury, továrny, monopoly atd.). I když v procesu poznání a objevování, může hrát významnou úlohu instinkt, intuice nebo podvědomí, rozhodující úloha připadá rozumovému poznání.

Dílčí změna koexistuje s existujícím systémem, vyvíjí se nejprve v jeho rámci, ale pokud je to změna systémotvorná a naváže-li se na ni nějaký významný zájem, postupně začíná měnit status quo i přes odpor těch, kteří jsou svými zájmy spjati se systémem dosavadním.  Tento odpor může vyústit až v ozbrojený konflikt, zejména pokud změna dospěje do té podoby, kdy zasahuje samotnou podstatu stávajícího typu společnosti.  Tak tomu bylo například před vypuknutím anglické revoluce, naproti tomu v případě Velké francouzské revoluce šlo zprvu jen o drobné konflikty. Nejkrutější občanská válka proběhla následkem ruské Říjnové revoluce a dále pak dlouholetá občanská válka v Číně.

Na první pohled to tedy vypadá jako vítězství nahodilosti. Vývojové mutace v přírodě se skutečně dějí náhodně, ale vždy je tam nějaká objektivně působící vnější příčina, především změny klimatu či přírodní katastrofy (výbuchy sopek, pády meteoritů apod.).  Rovněž je zjevné, že uskutečněné změny byly již obsaženy ve výchozím stavu jako možnost. V přírodě ale výběr z možností nesouvisí s poznáním. S nahodilým výběrem souvisí i velmi dlouhé časové lhůty pro dovršení změn v trvání až milionů let.

Změny v rámci lidského rodu probíhaly zprvu naprosto stejně jako v přírodě, nahodile, na základě nějakého vnějšího impulsu. Nicméně záhy se již přidružil prvek cílevědomého chování, které celý vývoj nesmírně urychlilo. Když si představíme, co všechno se odehrálo jen za posledních pouhých 6 000 let počínaje starými Sumery a Egypťany a konče naší informační civilizací, musíme hluboce smeknout před schopností člověka se rozvíjet a poznávat. Nad díly egyptských stavitelů stojíme i dnes v němém úžasu, představíme-li si, s jakými primitivními prostředky pracovali. Ale zjišťujeme, že i tito starověcí lidé měli již obrovské empiricky nabyté znalosti matematiky, fyziky, astronomie a dalších pro jejich existenci důležitých vědních a technických oborů.

Stejně tak dodnes obdivujeme organizační schopnosti nejen Egypťanů a Babyloňanů, ale později také starých Řeků a především Římanů a Číňanů, které posledně jmenovaným umožnily dobýt tehdy známý svět a vytvořit obrovské říše Alexandra Makedonského, dynastie Chan či římských imperátorů. Zde se již lidstvo postupně vymaňovalo z absolutní závislosti na přírodě a začal rozhodovat jeho věky akumulovaný rozum. Proto velikáni těch časů uskutečnili činy, které byly "proti přírodě", protože vítězství v bitvách proti mnohonásobné přesile nepřátel by bez převahy v organizaci a vůdcovských schopností Alexandra a Caesara v podobě makedonské falangy či římských legií nebylo možné. Technickou převahu jejich vojska neměla, bojovala stejnými zbraněmi jako protivník.

Úloha společenského vědomí je klíčová, materiální podmínky jsou určující až v poslední instanci

Z výše uvedeného vyplývá, že na jistém stupni vývoje lidstva nabývá za daných přírodních podmínek rozhodující význam stupeň rozvoje společenského vědomí, které se stává klíčovou součástí objektivních podmínek historického vývoje, jak v pozitivním, tak i v negativním slova smyslu. Daný stav společenského vědomí může být tedy nejen motorem, ale i naopak brzdou společenského pokroku, může také společenský pokrok připouštět jen v určitých, přísně vymezených limitech. Tato situace byla charakteristická pro všechny "totalitní" režimy v minulosti i přítomnosti, ale i pro starověké demokracie. Ve středověku se centrem vědění staly nejprve kláštery a posléze university, nicméně vše bylo bedlivě kontrolováno církví. Z toho logicky vyplývá, že i největší ideoví reformátoři středověku byli církevní hodnostáři – biskup Aurelius Augustinus, mniši Tomáš Akvinský a Roger Bacon, kněží Jan Hus či Martin Luther. Ze stejného důvodu byl pokrok ve středověku velmi pomalý a omezený na drobnější technická zdokonalení v oblasti řemeslné výroby či v organizaci státu.

To dnešní doba nemá v objektivizovaném společenském vědomí žádnou zásadní zábranu. Po sesazení dogmatické varianty z piedestalu oficiální ideologie komunistických režimů jsou v nabídce možností na výběr nesčetné varianty společenskovědních konceptů a vznikají stále další a další. Klasické systémy typu náboženských věrouk, Hegela či Marxe, které si nárokovaly všeobecné vysvětlení podstaty bytí, se ukázaly jako relativní, platné pouze v určitých podmínkách a v případě náboženství pouze jako výtvor víry. Vznikl "postmoderní" svět relativismu a všeobecné nejistoty, který bude trvat tak dlouho, dokud z něho praxí nevznikne nové respektované paradigma. Taková situace je příznačná pro předrevoluční období myšlenkového kvasu a hledání nových východisek a hypotéz. Z hlediska vývoje poznání bychom proto dnešní dobu mohli přirovnat s jistou nadsázkou k epoše francouzských encyklopedistů či ruských narodniků.

Na rozdíl od nich máme však o sto, respektive dvě stě let vývoje poznání i více praktických zkušeností. Víme, co je slepou uličkou dějinného vývoje, i to, že společenský vývoj ani v případě negace kapitalismu neprobíhá – řečeno vojenskou terminologií – jako frontální útok, ale drží výše uvedenou přírodně historickou linii od drobných odchylek až po systémotvorné změny.

Je čas zobecnit. Dialektika nám říká, že vše se vyvíjí a že následující stupeň společenského vývoje je negací předchozího. V rámci přírodně historického procesu dochází nejprve k drobným odchylkám (kvantitativním změnám) nezasahujícím ještě podstatu systému, které ovšem v dalším vývoji mohou přerůst ve změny systémové (kvalitativní). Současně se přidává i materialistické pojetí, spočívající v tom, že i přes klíčovou úlohu společenského vědomí je v poslední instanci rozhodující ekonomická sféra společnosti, představující jádro materiálního bytí společnosti. Přeměna kvantitativních změn ve změny kvalitativní ovšem závisí na chování společenských subjektů – jednotlivých osobností i celých velkých skupin. Bez jejich vůle se ve společnosti neděje nic, ke změnám dojde pouze tehdy, budou-li si to lidé přát a budou-li dostatečně silni a schopni své zájmy prosadit oproti těm silám, které změně nepřejí.  Jednající subjekty však jednají pouze v mantinelech, které jsou vymezeny (ať již spontánně nebo lidskou uvědomělou činností vytvořenými) objektivními podmínkami a vývojovými možnostmi v nich obsaženými. Vždy však existuje více než jedna možnost a subjekt má tudíž jistou míru svobody volby s výjimkou krajních situací, které alternativní možnosti odsouvají výlučně do sféry teorie.

Zde se nabízí otázka, zda jsme skutečně schopni předvídat společenský vývoj, když vše závisí na vůli klíčových subjektů. Naprosto přesně to skutečně nejde, ale určité tendence zjistit lze. Už jen to, že víme, že žádný typ společnosti není věčný a vždy existuje alternativa, je významným vodítkem pro poznání.  To, že dnes ještě nevznikla většinově přijatelná politická koncepce založená na alternativních možnostech vyplývajících z kapitalismu, má své důvody. V podstatě obě strany sporu přijaly v minulosti dogmatické vymezení socialismu a po jeho zhroucení se ve vývojových možnostech těžko orientují.  Za druhé, jako reálné alternativy západnímu liberálnímu kapitalismu se představují režimy s více či méně autoritářským přístupem – jakási novodobá forma osvíceneckého absolutismu 18. století – což nesplňuje základní požadavek společenského pokroku: rozšiřovat míru lidské svobody. Nelze tyto většinou hybridní společenské organismy šmahem odsuzovat, protože svým originálním způsobem reflektují místní kulturní a politické tradice. Lze se však domnívat, že tyto typy společností jsou přechodné a vyústí buď do nějaké skutečné alternativy, nebo se v nich prosadí tradiční liberální kapitalismus. A konečně, za třetí, současná společnost je natolik složitá a mnohovrstevná, že pokud se objevují určité alternativní koncepce, například, v některých odvětvích ekonomické činnosti, mají nutně parciální charakter a chybí obvykle jejich zasazení do kontextu historického vývoje. Kromě toho, vládnoucí globalizovaný monopolní kapitalismus takové pokusy nemilosrdně likviduje nebo je v lepším případě nutí k přijetí vlastních pravidel činnosti a tudíž k faktickému podřízení, čímž ovšem ztrácejí charakter alternativy.

Co dělat?

Černyševskij kdysi vyslovil výše uvedenou otázku v podmínkách nazrálých změn, avšak s ne zcela zřetelnými obrysy řešení. I dnes stojíme před podobným dilematem. Staré přestává vyhovovat, ale nové se z mlžné změti často velmi protichůdných koncepcí ne a ne vynořit. Neúspěch prvního pokusu o vybudování nekapitalistické společnosti neznamená, že vše, co se v jeho rámci událo, je nutné vyhodit jako nepotřebnou veteš. Vždyť už jeho příklad pomohl zlidštit kapitalismus a zabudovat do něj prvky, které mu byly předtím cizí a které mohou tvořit součást i budoucí postkapitalistické společnosti.

Musíme proto uhájit svobodnou diskusi před novodobými Koniáši a nesmíme si nechat vnutit jejich černobílý pohled na svět, nechat je závazně definovat obsah skutečnosti, vydávat přirozené rozpory v názorech za "hybridní válku" a virtuálně "pálit" škodlivé publikace. Osekáme-li podle jejich receptů jeden extrém, okamžitě se v něj přemění ten postoj, který extrémem nebyl, ale byl mu blízko. A tak můžeme pokračovat až do úplného vyhlazení jiných názorů, než je ten oficiální. Na to doplatili předlistopadoví komunisté. Proto buďme vděčni za každý rozumný extrém, za každou herezi, protože se v nich může skrývat poselství budoucnosti, vytoužené změny. Boj proti jakékoli formě cenzury, byť je zdůvodňována ušlechtilými úmysly hájit "dobro" proti "zlu", je samozřejmou podmínkou pro uchování přístupu i k "nežádoucím" možnostem. Těch se systém není schopen zbavit, protože jsou v něm zakomponovány jako jeho odvrácená tvář, druhá strana rozporu, ale snaží se proto cestu k poznání takových možností co nejvíce ztížit.

Nezvládání migrační vlny je symptomem krize současného systému. Nadnárodní kapitál však migraci potřebuje jako zdroj levné pracovní síly, vytváření permanentního převisu poptávky na pracovním trhu a tím i stlačování mezd. Kulturní a civilizační problémy s lidmi vychovanými v podmínkách nesvobody a rigidního náboženství se středověkými pravidly jsou mu lhostejné, protože právo šarija byznys neruší a občasné teroristické útoky nesměřují proti výrobní a obchodní infrastruktuře, ale především proti lidem. Naopak archaické kulturní návyky vytvářejí vhodné prostředí pro vykořisťování a vyvolaný strach oslabuje odbory. Proto politické elity spjaté a financované mezinárodním kapitálem trvají na "otevřenosti" společnosti nejen uvnitř, ale i navenek. Svoboda tak nabývá podoby anarchie, ve které se kapitál pohybuje jako ryba ve vodě. Anarchie pochopitelně vyhovuje i libertariánům a ultralevicovým aktivistům – vítačům migrantů.

Stavění zdí proti novodobému stěhování národů je jen dočasným lékem. Všichni ti, kterým leží na srdci mírová a prosperující budoucnost, by proto měli tvrdě tlačit na politickou reprezentaci ve směru nastavení nových asymetrických pravidel mezinárodní ekonomiky, zvýhodňujících investice v rozvojových zemích a na ně navazující importy. Přelidněným a bídou souženým regionům je zapotřebí dát práci a s ní i naději na zlepšení životních podmínek. Naopak vytváření nových zón "svobodného" obchodu jen koncentruje ekonomickou aktivitu do světových center a dále oslabuje "periferii". Že je výsledkem přesun obyvatelstva k centrům, snad pochopí každý i bez podrobnějších znalostí mezinárodní ekonomie.  A že se to týká i Evropské integrace, která je celní unií, jakbysmet.

Současné elity jsou ovládány strachem. Bojí se rozšíření demokracie o přímé hlasování - diktatury referend (rektor Masarykovy univerzity Mikuláš Bek) - které by mohlo vést k "nežádoucím" výsledkům, protože v něm rozhoduje "nevzdělaný a neinformovaný" lid. Bojí se ekonomické demokracie, protože si jinou, než soukromovlastnickou racionalitu neumějí představit. Bojí se svobodné diskuse, protože by z ní mohlyvzejít alternativní koncepty. Bojí se osvícených "odpadlíků", vzešlých z jejich vlastních řad, protože by v rámci tažení proti korupci mohli prozradit lumpárny, na kterých se společně podíleli.I díky nim mají dost peněz, aby zaplatili žurnalisty, odborníky v think-tancích či aktivisty v neziskových organizacích. Ti všichni se podílejí na vytváření vhodného mediálního "diskursu", štvanic na nepohodlné osoby i celé strany či hnutí, jejich rozbíjení – to vše ve jménu fanatického prosazování vlastního postoje. Obviňování z xenofobie z jejich strany připomíná volání zloděje "chyťte zloděje!". Právě oni jsou ti praví šiřitelé nenávisti.

Je to právě strach a nikoli úsilí o vyšší dobro, co vede dnešní vládce k prosazování stále hlubší a těsnější integrace s EU a dalšími euroatlantickými subjekty. "Evropské hodnoty", jimiž se tak rádi zaštiťují, většina z nich ani pořádně nezná, a kdyby si je konečně přečetli v základních smlouvách, byli by notně překvapeni, o jaké socialistické či neomarxistické "bláboly" se tam z jejich pohledu jedná. Je jen škoda, že na tuto platformu naskakuje i část levice, která si plete humanistický socialismus s kázáními papeže Františka a nebrání řádění z kontroly národních států vytrženého globálního kapitálu výměnou za shovívavou toleranci a občasnou akceptaci menšinových požadavků. Konec konců jejich charitativní aktivity potřebují finanční krytí, a to může poskytnout především velký nadnárodní kapitál. Aby bylo jasno, mluvím o reformistické "kulturní" levici, která má nepochybně své místo v úsilí o změnu směrem k oslabení dominance globálního kapitalismu nad ostatními sektory společenského života – bez ohledu na rozdíly v přístupu k některým klíčovým problémům, zejména k migraci. Ti "socialisté", kteří plně akceptovali neoliberální kapitalistickou racionalitu jako jedinou možnou a chtějí ji jen drobně vylepšovat, se z tohoto směru vyřadili sami.

Digitální revoluce přinesla změnu i ve formách politického zápasu. Ten se přesouvá z ulic na internet. Není to ale absolutní, ve chvílích krize jsou demonstrace účinným prostředkem vyjádření postoje a také určité formy nátlaku na politické vedení státu (regionu, obce). Většinou však změnu nepřinesou, o tom jsme se mohli přesvědčit v minulosti mnohokrát. Naopak referenda změnit stav mohou, najde-li se většina. Její vytvoření pomocí kampaně na sociálních sítích je účinným prostředkem politického úsilí o kvalitativní změnu. Podpora přímé demokracie je proto jedním z úhelných kamenů změnové strategie, bez ohledu na to, zda ji představují subjekty levicové či pravicové. 

Převrat ve vědomí lidí předchází převratu ve společnosti. Tato poučka platí dnes stejně jako v obdobích velkých revolučních zvratů. Dlouho před Velkou francouzskou revolucí připravovali encyklopedisté, fyziokraté, Voltaire, Rousseau a další velcí myslitelé cestu pro domácí i americké bojovníky za svobodu. Před ruskými revolucemi byli děkabristé, Černyševskij, Gercen, Tolstoj, narodnici, legální marxisté i anarchisté (Kropotkin, Bakunin). Bez nich by byly revoluční vzpoury izolovanými protestními jevy bez podpory veřejnosti jako například u nás slavné povstání rolníků se smutným závěrem u Chlumce.

Po roce 1989 se zhroutily mnohé dříve nezpochybnitelné názorové konstanty – dogmata obalená tloustnoucí vrstvou subjektivismu. S překvapením společnost zjišťovala, jak daleko se oficiální ideologie vzdálila původnímu smyslu marxismu, na který se vládnoucí strana soustavně odvolávala. Ale také, že ne vše, co napsali klasikové, bylo platné provždy, a že se v něčem i mýlili podobně jako jejich předchůdci či následníci. Levice logicky přijala většinově reformistickou koncepci, ovšem činila tak v době, kdy už zastarávala a nebyla se schopna dostatečně vyrovnat s novými výzvami spojenými s digitálním věkem a novým uspořádáním světa. Sto let stará ideologie založená na toleranci expanze kapitálu výměnou za ústupky v sociální a politické oblasti se dnes již vyčerpává, což má dopad v sérii neúspěchů sociální demokracie ve volbách.

Staré koncepty už nevyhovují, ale nové se rodí těžko. Příčin je celá řada, detailně je rozebrat přesahuje rámec této části seriálu. Jednou z nich je jistě nedostatečně zhodnocená minulost, kde převládá ještě stále černobílý pohled. Svoji roli zde hraje i obava ze ztráty zaměstnání či pozice na vysokých školách a dalších vědeckovýzkumných institucích, zkostnatělý byrokratický systém posuzování úspěšnosti vědecké práce, nedostatek peněz na nepopulární výzkumná témata atd. Po kvalitativních změnách není zas tak velká poptávka, protože většina společnosti se má vcelku dobře (zejména ve srovnání s minulostí) a jde jí spíše o obranu existujících pravidel sociálního státu vůči neoliberálním atakům.  Je tady ale i překotný technologický vývoj, který společenskovědní teorie ještě nedokázala "vstřebat" a zakomponovat do svých modelů. Touto pasivitou však přenechává volné pole technokratům a jejich "neodvratným" scénářům s možnými katastrofickými dopady.

Lepší budoucnost nepřijde sama, musíme ji postupně vytvářet. Již bylo konstatováno, že každý čin přispívá k udržení či změně objektivních podmínek a v nich obsažených možností. Nemusí jít o vědomé měnění skutečnosti, ale o nechtěný či nepoznaný důsledek zájmy motivovaného jednání. V tom případě se společenský vývoj vskutku velmi podobá přírodnímu procesu, byť s nesrovnatelně vyšší dynamikou. Existují však jednotlivci a celé skupiny, které si širší společenské důsledky jednání uvědomují. Zejména tato role přísluší teoretikům, kteří ji pak s menšími či většími úspěchy rozšiřují mezi ostatní příslušníky společnosti. Pokud se jedná o drobné změny, využívá výsledků teorie i vládnoucí elita. Alternativní koncepce se ovšem prosazují navzdory jejím postojům a jejich úspěch závisí do značné míry i na osobních vlastnostech tvůrců a nositelů, jejich odvaze, vytrvalosti a schopnosti přesvědčit.

Může se zdát, že až příliš zdůrazňuji úlohu poznání a podceňuji akci, po které mnozí volají. Jenže pouhá akce bez vize, plánu a cílů probíhá jako čistý negativismus, jako protest bez představení kýžené podoby budoucnosti. I ten je samozřejmě užitečný, protože signalizuje naléhavé problémy, které je nutno řešit. Nestačí ale jen požadovat změnu, ta může být i k horšímu. Úspěch může nastat tehdy, když se podaří spojit požadavky protestujících s možnostmi alternativních řešení otevírajícími cestu k lepší budoucnosti. Záruka, že při vykročení na cestu pokroku bude dosaženo vytčeného cíle, ovšem spočívá pouze v kvalitní a teorií podložené realizaci a ani ta ještě není stoprocentní, protože dojde k nárazu na překážky objektivního i subjektivního charakteru. Především je však nutno očekávat odpor stoupenců statusu quo, netrpělivost a odpadnutí méně vytrvalých "pokrokářů". Nicméně změna sama nepřijde, je ji nutno vybojovat, prosadit vůči odpůrcům. Bez spojení teorie a praxe úspěch nenastane a bez tvůrčí svobody nenastane potřebné optimální spojení praxe s teorií. Tímto závěrem mohu stať zakončit, rozbor konkrétních problémů doby je již na jiné články.