Dočasné hranice na věčné časy

Stejně jako asi velká část našich občanů jsem byl šokován brutalitou zákroků španělské policie proti katalánskému referendu. Ukazuje se, že v řadách vládnoucí pravice působí hodně pohrobků frankismu, který se také s odpůrci příliš nepáral. Nebudu spekulovat, jak by plebiscit dopadl, kdyby policie nezabavovala hlasovací lístky a nevyháněla občany z volebních místností. Chci jen poukázat na hlubší problém mezinárodního práva, který se netýká jen Katalánska, ale i dalších regionů Všech kontinentů.

Stojí proti sobě dvě práva: právo na sebeurčení národů a právo na územní celistvost států.V období kolem první světové války a před ní bylo jednoznačně akcentováno právo na sebeurčení. Národy se osvobozovaly z područí postfeudálních říší, vznikaly nové státy, včetně Československa. U příležitosti nadcházejícího výročí bych rád podtrhl, že Slováci a Rusínové se k nové republice připojili dobrovolně na základě rozhodnutí národních reprezentací. Druhá světová válka si však vynutila jiný pohled. Trpké zkušenosti s napadením suverénních států, většinou bez vyhlášení války vedly k posílení práva na územní celistvost. Je třeba objektivně zmínit, že tento postoj na základě událostí z let 1938 – 39 sdílelo i Československo a také mnohonárodnostnímu Sovětskému svazu vyhovoval. Proto také při složitých jednáních vedoucích k podpisu Helsinského aktu tehdejší Západ ustoupil Východu v otázce sebeurčení výměnou za ústupky v oblasti lidských práv.

Postupem času se zmíněný zcela oprávněný právní přístup zabetonoval v absolutizaci práva na celistvost na věčné časy, bez ohledu na měnící se podmínky. Nezapomínejme, že toto právo vzniklo na ochranu před vnější agresí, a že vztahovat jej na separatistické snahy národnostně, kulturně i hospodářsky ucelených regionů je přinejmenším problematické a způsobilo v poslední době řadu konfliktů. Hranice vytýčené bývalými kolonizátory, dobyvateli či diktátory nejsou optimální, ale mezinárodní společenství se bojí vypracovat právní dokument, který by upravil podmínky uplatnění práva na sebeurčení. A tak separatistům (tento termín nepoužívám jako nadávku, ale jako odborné označení stoupenců uplatnění práva na sebeurčení) nezbývá než jít do konfliktu.

Přesto zde máme pozitivní zkušeností a právě Češi a Slováci by mohli do problému vnést vlastní osobitý pohled na základě zkušeností s mírového rozdělení státu, který nezpůsobil ztráty ani lidské ani materiální, a ještě posílil tradiční přátelské svazky obou zemí. Je třeba také vyslovit respekt britským gentlemanům, kteří se zachovali v případě Skotska státnicky a přispěli tak k výsledku referenda ve prospěch zachování statusu quo. Naopak v případě Katalánska (a i jiné křečovité snahy o zachování stávajících hranic, viz Ukrajina, Sýrie, Irák atd.) povede brutalita státních (do Katalánska dovezených) policistů jen k dalšímu posílení separatismu. A to ještě se Rajoy asi usilovně modlí za to, aby ze stovek zraněných nikdo nezemřel.

Secese území není jednoduchý proces a přináší zejména na počátku problémy lidské i ztráty materiální. Pokud to i přesto nějaký národ chce zkusit a svoji vůli jednoznačně vyjádřil v referendu (zde bych doporučoval povinné hlasování a dvoutřetinové kvórum), nemělo by se mu bránit. Chápu, že vládám se to nelíbí, ale občanská válka představuje mnohem závažnější nebezpečí. Kormě toho nemusí plebiscit vést nutně k odtržení, ale na základě politických jednání může být zainteresovaným regionům poskytnuta vyšší míra autonomie, nebo se stát přemění na (kon)federaci. Pokud však není v rámci mezinárodního společenství politická vůle k vypracování přesných pravidel uplatnění práva na sebeurčení, měli by o tom začít diskutovat alespoň odborníci a zavírat oči před problémem by neměly ani pokrokové politické strany a hnutí.