Nevěřte těm, kdo vám tvrdí, že neexistují alternativy k tomu, co se děje okolo vás. Vždy to jde jinak. Jde jen o to, tyto alternativy najít a prosadit v praxi.

karel mayer:
Úvodem bych chtěl poděkovat docentu Valenčíkovi, že mi při polemice o financování vysokých škol s Michaelem Krohem na tohoto autora upozornil. Získal jsem tak možnost se seznámit i s jeho dalšími názory, zejména na problematiku „pracovní teorie hodnoty“ a „kapitalismu“.

Michael Kroh se dokázal s kapitalistickým výrobním systémem vyrovnat zřejmě nejlépe a to tím, že se nebál akceptovat jeho vývoj v čase a plně se ztotožnit s Marxovým tvrzením, že „společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimiž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, než se materiální podmínky jejich existence vylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá jen takové úkoly, které může řešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání“.

Návrat k této tézi má však dalekosáhlé důsledky.

Relativně velmi rychlý kolaps reálného socialismu u některých teoretiků vyvolává stále otázky, proč k tomu došlo a bohužel většina z nich hledá příčiny v „nedokonalosti“ dělnické třídy, respektive jejich representantů. Skutečnost, že reálný socialismus se žádným způsobem nemodifikoval, prostě skončil a nevytváří tak žádnou alternativu k současnému kapitalismu, může být vnímána jako ztroskotání celého konceptu „socialistické revoluce“. Tím, jak se v čase vzdalujeme od období listopad 1917 až „listopad 1989“, získáváme méně emocionální pohled na přínosy tohoto období. Nakonec se může ukázat, že jediným přínosem Leninovy socialistické revoluce kromě dnes již jen obtížně představitelného utrpení milionů lidí a velkých materiálních ztrát může být jen poznatek, že „tudy cesta nevede“. Mohou se tak ukázat názory marxistických teoretiků, často souputníků Lenina, kteří zpochybňovali revoluční změnu společenských poměrů, jako správné.

Půjdeme-li dále, můžeme se dostat do situace, kdy budeme Marxe sice pokládat za brilantního teoretika, který však „svou“ teorii trochu ohnul tak, aby sloužila revolučně naladěným dělnickým vůdcům. Zůstal tak extrémně ovlivněn svým známým vzorečkem „c + v + m“ a jednoznačným chápáním „m“ jako výsledek vykořisťování, které musí být minimalizováno ve prospěch „v“. Zde Marx zřejmě podlehl spíše idealisticko-morálnímu hledisku na úkor čistě vědecky pragmatickému.

Zánik kapitalismu pak spatřoval více ve snižování „m“ až na úroveň, kdy se již třídě kapitalistických vlastníků vlastně podnikání vůbec nevyplatí a zřejmě více či méně dobrovolně své vlastnictví předají dělnické třídě.

Vyvstává tak v podstatě poslední otázka. Byl by současný kapitalismus jiný (a jak, v čem) od „kapitalismu bez Marxe“ tedy pokud by Marx neexistoval včetně jeho Komunistického manifestu a zejména Kapitálu. Není kapitalismus ve své nekončící snaze o vstřebávání dalších a dalších regionů a vytváření nových a nových úrovní uspokojení lidských potřeb v podstatě velmi potřebný pro to, aby vytvořil materiálně technickou základnu nové, snad komunistické společenské formace?