Proč kryptomarxisté zuřivě brání "neomarxismus"

6. únor 2017 | 15.02 | rubrika: Domácí politika

Na mém profilu ve Facebooku i v Deníku Referendum pod článkem Jiřího Dolejše proti "strašení neomarxismem" se rozvinula velmi živá a vůči autorovi i kritická diskuse. Reagovat jednorázově na všechny podněty nelze už z časových důvodů, a proto se budu jednotlivým aspektům sporu o "kulturní levici" věnovat postupně. Dnes mi jde o vysvětlení, proč je u nás "kritická teorie", nepřesně označovaná jako součást "neomarxistického proudu", tak populární, a proč ji Jiří Dolejš tvrdošíjně obhajuje s použitím frazeologie kovaného politruka.

Proč se Jiří Dolejš jako renomovaný poslanec a místopředseda parlamentní KSČM pouští na pro něho velmi tenký led, není na první pohled zřejmé, a zjednodušený pohled vede k jednostrannému odsouzení jeho politickými debatami poznamenané argumentace. Autor není filozof, ale ekonom, nicméně se přesto pokusil o obhajobu "kulturní levice" a jejího předchůdce Frankfurtské školy. Do prezentovaného koktejlu pokrokových myslitelů přimíchal i Sartra, Freuda, Gramsciho a bůhví koho ještě. Bohužel jeho polemika se zjednodušenými kritikami "neomarxismu" sklouzává z odborné na politickou rovinu s evidentní snahou o paušální vyřazení kritiků z levicového proudu. Jmenovaní myslitelé jsou pro něho tak "svatí", že kritizovat je představuje hřích a příklon k fašismu.

Proč je pro Dolejše každý, kdo jen trochu kriticky posuzuje kapitalismus, neřkuli se ohání patřičně upraveným Marxem, hoden nekonečného obdivu a v podstatě nekritizovatelný? Odpověď musíme hledat ve specifických poměrech polistopadové společnosti, kdy zejména zpočátku v "jakobínském období" sametové revoluce si každý, kdo se odvážil hlásit se k "zločinnému" a "teoreticky i prakticky překonanému" marxismu, a nebyl přitom zasloužilý disident z období normalizace, koledoval o vyhazov z vědeckého či pedagogického pracoviště. Podobný osud se jakobínští antikomunisté snažili připravit i "antisystémové" komunistické straně, kterou a priori vylučovali z řad "demokratických" stran. Postupem let se ostří antikomunismu poněkud oslabilo, nicméně na jakobínských pozicích setrvávají mnozí politici, vedení státních společenskovědních pracovišť i většina médií. Nelze se proto divit, že mnozí teoretici, kteří chtěli dále vědecky pracovat a pobírat za svoji činnost plat, hledali ve světě kritické směry, které oficiální teoretický, ale hlavně politický mainstream toleruje a považuje za součást "demokratického společenskovědního diskursu". Jako nejvhodnější se nabízela právě Frankfurtská škola (Adorno, Marcuse, Horkheimer) a po krachu původních koncepcí v roce 1968 její volné pokračování v podobě tzv. "Kritické teorie" (Habermas, Honneth, U. Beck aj.). K nim lze ještě přidružit levicové liberály N. Kleinovou, Noaha Chomského atd. Za často verbálně velmi radikální kritikou soudobých poměrů se ovšem schovává zcela neškodný akademismus a orientace na "menšiny", od nichž lze jen velmi těžko čekat radikální změnu společnosti.

Tento "fíkový list" o společenské "uznání" usilujících kryptomarxistů a komunistů se začal povážlivě trhat ve chvíli, kdy na pozadí migrační vlny dochází k renesanci nacionalismu a růstu populistických stran hnutí. Nacionalisté vystoupili proti současným nešvarům i proti neschopným a zkorumpovaným politickým elitám daleko ostřeji a nesmiřitelněji, než to činila uhlazená akademická diskuse "kritických teoretiků". V tomto okamžiku ztrácí umírněně reformistická "kritická teorie" půdu pod nohama (což byl před zraky diváků ČT nucen uznat i její nejvýznamnější představitel Axel Honneth) a v politické rovině i příznivce a voliče. Její politické křídlo reprezentované Zelenými, částí sociální demokracie a komunistů logicky přitvrdilo rétoriku a obvinilo soupeře z fašismu. Objektivně vzato, nahrála jim i často zjednodušená argumentace populistů, včetně paušálního užití matoucího termínu "neomarxismus".

Obviňování kritiků přílišné benevolence k migrantům, zejména jejich nábožensky motivovanému vynucování z domoviny importovaných kulturních vzorců a zvyklostí, z fašismu, krajně pravicového konzervatismu, potažmo jiných nežádoucích "ismů", se ale naprosto míjí s realitou. A už zcela mimo mísu je spílání médiím (Literárním novinám, Parlamentním listům aj.), která takové "zcestné" názory zveřejní. O žádný fašismus zde pochopitelně nejde, protože dikce kritiků je povětšinou levicová.

Oběma stranám sporu bych doporučoval vyhnout se paušálnímu psudoodbornickému nálepkování a začít diskutovat věcně. Pokud někdo považuje za nejlepší vyjádření levicové humanity a solidarity stavění slavobrán zástupům migrantů z kulturně nekompatibilního prostředí, je to jeho věc. Ale pak ať se nerozčiluje, že oponenti (včetně těch z jeho vlastního tábora) jej zkritizují a jeho názory odmítnou. A hlavně, že jej odmítnou i potenciální voliči, protože dává přednost abstraktním ideálům před jejich konkrétními zájmy. Tím se ale nestávají "objektivně hnědými", jak v jiné diskusi hlásal jiný mudrlant z KSČM.

Ať tak či tak, postoj k migrantům klíčové společenské rozpory dneška nijak nevyřeší. Rozhodující budou koneckonců vnitřní rozpory každé jednotlivé země i nadnárodních celků, které tyto státy tvoří. Kdyby se politická levice soustředila právě na ně a nepokoušela se namísto toho fušovat do řemesla společenskovědním odborníkům, udělala by lépe. Není totiž o nic "autentičtější", než její oponenti a kritici ze stejné strany pomyslné barikády.    

žádné komentáře | přidat komentář

UK 26.1.2017: Honneth

27. leden 2017 | 09.45 | rubrika: Mezinárodní politika

Po čase zas v ČT vystupovali v Událostech, komentářích společenskovědní teoretici. Zejména vrcholně zajímavý byl rozhovor se současným hlavním představitelem Frankfurtské školy Axelem Honnethem, ikonou "autentické" kulturní levice. Zatímco politolog Metropolitní univerzity Klíma jasně popsal zkoprnělému moderátorovi i divákům ČT příčiny současné krize Evropy, od světové filozofické špičky jsme slyšeli hlavně věty jako "mýlili jsme se", "očekávali jsme něco jiného", "měli jsme vizi a tu jsme ztratili", "nevidíme perspektivy" apod. Bylo to smutné přiznání adorovaného autora, smutný byl i jeho výraz. Z jeho expozé ale nevyplynulo, zda si je vědom příčin selhání jeho teoretické koncepce – naivního globalismu, přílišného soustředění na detail, ve kterém mizí celek, tradičního "frankfurtského" ignorování základních společenských tříd a vrstev atd. Zkrátka viděli jsme konec Frankfurtské školy v přímém přenosu. Konec ne jako filozofického směru, ale jako zdroje inspirace a ideového základu "moderní" levice. Nemusíme ale smutnit, pro levici je to konec konců dobrá zpráva. Krach módní ideologie jí totiž umožní postupně redefinovat pojetí socialismu a integrovat do něj zpětně i to, co frankfurtští spolu se svými politickými souputníky na základě teoretického omylu opustili jako údajně překonané, a co teď s vytřeštěným zrakem "objevují" jako živé a sílící.

Související články

žádné komentáře | přidat komentář

Trump a teorie: nové výzvy

26. leden 2017 | 10.55 | rubrika: Mezinárodní politika
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 33x

Postpravdivý svět? Nesmysl!

27. prosinec 2016 | 16.54 | rubrika: Mezinárodní politika
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 45x

V čem se liší "rudí" od "hnědých"?

20. říjen 2016 | 17.10 | rubrika: Domácí politika
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 57x

V čem jsou příčiny krachu levice ve volbách 2016

17. říjen 2016 | 14.33 | rubrika: Domácí politika
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 146x

Hlavní vítěz letošních voleb? Nevolič!

10. říjen 2016 | 14.09 | rubrika: Domácí politika
žádné komentáře | přidat komentář | přečteno: 31x